Nějak se nám ty zlaté české ruce vytratily. Po staletí se u nás tradovalo, že řemeslo má zlaté dno. A k tomu se přidávaly i zlaté české ruce. Řemeslo se dědilo, jméno rodinné firmy se budovalo po staletí.
V době rakouské monarchie se o nás říkalo, že jsme kovárnou Evropy.
Naši řemeslníci se za svoji práci nemuseli stydět. Není to tak dávno, kdy bylo samozřejmostí, opravit si vrata do garáže, vyměnit pneumatiku u auta, nebo zatlouci skobu do zdi a nepraštit se do prstu. … I naše chalupářství má základ v české řemeslné šikovnosti. Fyzická práce nás šlechtila a i manželka nás za to doma pochválila. Také naše děti se práce nebály… I v době „předlistopadové“ jsme si dokázali poradit. Nebyl v obci autoservis, byl ale šikovný soused, druhý soused byl elektrikář nebo zedník a tak to bylo se vším. Vypravujte to dnes dětem, studentům, budou na vás koukat, že jste přišli z jiného světa, že jim vyprávíte pohádky. A kdy naposledy ČT přitáhla diváky seriálem o poctivém řemesle? Nepamatuji si.
Není také pohádkou, že před lety vládly Evropě a světu světoznámé značky jako Škoda, Baťa, ČKD, Jawa, Tatra, Avia, TOS… Vyváželi jsme cukrovary, pivovary, cementárny, elektrárny, rafinérie i zbraně. Český průmysl to byly železárny, ocelárny, ale i zbrojovky, automobilky, sklárny … Energetickou soběstačnost zajišťovaly tepelné elektrárny, měli jsme i atomovou, ale i vodní díla, která stále budí údiv. Svět nakupoval české tramvaje, lokomotivy, naftové motory, obráběcí stroje, letadla, vodní i parní turbíny, sklo i porcelán. Naše námořní fotila brázdila oceány. Československo, jako třetí stát na světě, hned po SSSR a USA, vyslalo svého kosmonauta do kosmu. Kolem měst rostly statisíce bytů, které jsou jen snem pro současné mladé rodiny s dětmi.
Zní to jako z pohádky, ale bylo to tak.
Politické změny po roce 1989 přinesly zásadní změnu ekonomické orientace. Český export navázaný na tradiční východní trhy se záměrně rozpadl, místo českých značek východní trhy ovládla západní konkurence. Pod rypadly buldozerů zmizely tradiční české značky. Vypadli jsme ze hry o velké obchodní zakázky.
Místo zemědělských plodin vyrostly podle dálnic obří montovny, velkosklady, místo práce pro zručné řemeslníky se nabízí práce pro skladníky. Po dálnicích se valí jak divoká řeka kamiony z celého světa, stali jsme se velkoskladem Evropy. Naší „předností“ se stala poloha Česka a nízké mzdy, ty jsou hluboko pod mzdou zaměstnanců starých zemí EU.
Tradiční řemeslo se stalo téměř odpudivým. Montérky strašákem, trestem. Učiliště zejí prázdnotou. Některá řemesla jsou zcela bez zájemců, navzdory potřebě.
Strojírenské podniky se přetahují o poslední volné kvalifikované pracovníky. Střední a vysoké školy sice chrlí tisíce studentů, ale často bez skutečných potřeb české ekonomiky. Technické obory, tedy dosavadní pilíře naší ekonomiky, jsou na okraji zájmu státu i samotných studentů.
Montérky nejsou pro mne ani dnes strašákem, podobně jako pilník, hoblík, svěrák, svěrka, svářečka, fréza, rašple …
A tak stále více hledáme řemeslníky, zedníky, prodavačky, zdravotní sestry na Ukrajině, v Moldávii, na Slovensku. Také státy západní Evropy ovšem sobecky vyzobávají ukrajinskou, balkánskou, či pobaltskou ekonomiku. Naopak od nás odchází za lepšími mzdovými podmínkami naši lékaři, strojaři, vysokoškolsky vzdělaní lidé. Vesměs mladí lidé. Dopady pociťujeme již dnes, naše populace stárne, rodí se stále méně dětí…
Také náš venkov se změnil, mizí tradiční plodiny, kácí se ovocné sady, stáváme se stále více závislí na dovozu. Banány sice máme, ale dovážíme již i brambory, cibuli, květák, švestky, jablka… Česká vesnice ztrácí své poslední pracovní příležitosti, lidé jezdí za prací do měst, včera tam zavřeli poštu a ordinaci, dnes prodejnu potravin a hospodu, školní děti vozí autobus někam do dálky. Podobně si jedeme do města nakoupit chleba a rohlík. Ráz české krajiny i vesnic se mění, mizí orná půda, ubývá života, přibývá betonu.
Jak říkávaly naše babičky: „Pamatujte si děti, že rodinné stříbro, ani zlato se neprodává.“