Čí je to vina? Tuto otázku si klade mnoho lidí, kteří jsou nespokojeni se současným stavem společnosti. Někteří viní politiky, jiní média, další sebe nebo své blízké.
No je to opravdu tak jednoduché? Máme právo házet zodpovědnost na někoho jiného? Jak lze změnit situaci, ve které se nacházíme?
Na tyto a další otázky se pokusil odpovědět Marek Ťapák, známý slovenský herec, scénárista, režisér, tanečník a syn režiséra Martina Ťapáka. Ve videu níže se podělil o své názory, zkušenosti a postřehy z oblasti kultury, společnosti a života.
Marek Ťapák je absolventem Akademie múzických umění v Bratislavě, kde studoval herectví. Po skončení školy zahájil svou kariéru na Nové scéně, kde se postupně stal jejím uměleckým vedoucím a později i ředitelem. Jeho divadelní úkoly zahrnují Dona Juana, Lásku ke geometrii a mnohé další. Kromě toho se objevil také v několika televizních a filmových projektech, jako například Rebel History, Záchranáři nebo Tanec mezi střepinami.
V tomto filmu, který měl premiéru v roce 2012, Marek Ťapák spojil svoji vášeň pro tanec a film. Jde o nevšední příběh o lásce, smrti a naději, který je zasazen do období druhé světové války. Film byl oceněn jako nejambicióznější porevoluční taneční filmový projekt.
Ztratili jsme radost, ale získali cynismus
Ztratili jsme pud sebezáchovy, ztratili jsme soucit, nemáme vizi, jen prožíváme. Ztratili jsme radost, ale získali zatvrzelost, cynismus a zhloupli jsme, i když máme více vysokoškolsky vzdělaných lidí. Ztratili jsme schopnost posuzovat náročná umělecká díla, ale dokážeme se bavit na prostoduchých vulgárních narážkách. Ztratili jsme moudrost a úctu našich předků, ale získali jsme přehnanou a falešnou korektnost, která nás dovedla ke krachu.
Jakou dobu to žijeme, a jací vlastně jsme?
Co je nám do toho, že Francouzi vykořisťovali Afriku dodnes? A teď se diví, že je zlí Nigerijci vyhnali. Co je nám do toho, že nelegální migrace zaplavuje Evropu a my jsme bezmocní, ale korektní? Co je nám do toho, že sankcemi trpíme více než ten, proti komu jsou uvaleny? Co je nám do toho, že se nedodržovaly minské dohody, že Porošenko vykřikoval, jak budou kvičet ukrajinští obyvatelé ruského původu? Co je nám do toho, že při potlačení těchto separatistů zahynulo 14 tisíc civilistů? Co je nám do toho, že mírová smlouva v Istanbulu byla na spadnutí, ale po příchodu pana Borise Johnsona nic neplatilo? Co je nám do toho, že azovští fašisté upálili přes 50 lidí v Oděse, ale zlí Rusové zaútočili na mírumilovnou Ukrajinu? Co je nám do toho, že my Evropané jsme nekorektní, nehájíme demokratické principy jedním metrem, že jsme farizejští a neupřímní? A čí je to vina? Moje?
Čemu jsme podlehli, co vnímáme či nevnímáme v širších souvislostech, ale necháváme se ovlivnit těmi, kdo nám chtějí vnutit jejich ideologii a jejich pravdu. Právě poznání a vnímání širších souvislostí totiž mohou zabránit tomu, abychom ve své nevědomosti slepě přejímali dezinformace, kterými jejich šiřitelé snadno rozvrátili nejen naše vědomí, ale také společnost.