Patřím ke generaci, jejíž paměť sahá nejdále, která má nejstarší společensko- historické zkušenosti. Nepřestávám se divit, proč se stal Václav Havel presidentem, proč se nevrátili takoví antikomunisti jako Milan Kundera nebo Josef Škvorecký.
Proč i upřímný komunista, kolega ze studií, dožil svůj život v San Diegu, a proč jiný, také upřímný komunista, když s minulým režimem skončila jeho profese diplomata v OSN, se vrátil a stal se podnikatelem. A proč já jsem ztratila svou vlast, kterou jsem milovala a na kterou jsem byla hrdá.
Žít a nechat žít, praví autor jednoho z příspěvků, ke kterým píšu svou glosu. Navrhuje všelijaká zlepšení u nás doma. Ale já se ptám: Není náš domov jen článkem toho nepřehledného řetězce zemí celého světa? Dokážeme doma zavést společenský řád, pravidla, způsob života, který uspokojí naše svědomí a smysl pro obecné blaho? Smysl, který se vyvíjel a tříbil po staletí, po tisíciletí?
Vidíme, že tržní společnost je sebezničující, i když nepřestává deklarovat demokracii a svobodu a lidská práva.
Svět houstne válkami, barevnými revolucemi a neuvěřitelně rostoucí nerovností mezi lidmi. Úpadkem morálky, korupcí, hrubostí, bezohledností, agresivitou, násilím. Co se nekupuje a neprodává, co není za peníze, to je bezcenné.
Jaké je řešení? Odstranit příčiny.
O to však světové elity nemají zájem. Svět chaosu, střetů a nepřátelských konfliktů jim vyhovuje. Odvádí pozornost od nich, od úzké skupinky vybraných světoobčanů, od jejich globální megamoci, od jejich hamižnosti, od všeobecného úpadku lidské důstojnosti a kulturnosti.
Nevíme, jak vznikl klub vyvolených pro nové dělení bohatství světa. Ale cítíme, jak přibývá temných stínů v našem životě. Stále více se vzdalujeme od ideálů lidskosti a od hodnot ducha, vybojovaných v bezpočtu bojů historie člověka. A vidíme, že prosperita se měří úhrnem zisků v té nebo oné zemi.
- Proč se neměří úrovní, kvalitou, kulturou způsobu života na veřejnosti i v soukromí?
- Proč se vnucuje jako určující měřítko, kritérium i smysl života nám všem excelentní kapitálové bohatství bankéřů a majitelů všech možných výrobních zdrojů a produktů a jejich efektivního proudění světem?
- Proč nemá přednost ochrana přírody a kultury?
- Proč nepřevládá péče o občanskou solidaritu a nepředstírané bratrství mezi lidmi?
Od 70. let minulého století nastoupil ve vyspělých zemích neoliberalismus. Nadvláda finančního sektoru spolu s novými podobami ideových vizí, výkladů a spekulací. S novými transformacemi režimů moci v nepřehledném světě. Moc je v dějinách lidstva neotřesitelná. Ale dnešní moc se na rozdíl od mocí minulosti maskuje.
Např. starý feudální absolutismus neskrýval svou nadvládu ani bezpráví nevolníků a robotníků. Tvrdil, že má svou hegemonii „od Boha“, z „Boží vůle“. A proto se beztrestně mohly dít všechny nelidské a nespravedlivé krutosti vládnoucího režimu. Ani sovětský bolševický stát neskrýval, že jeho režim je „diktatura proletariátu“, resp. těch, kteří jménem proletariátu vládnou. Neskrýval, že diktát vlády je neomezený.
Dnešní situace je jiná. Dnešní moc se vydává za moc všech občanů. Maskuje se. A její škraboškou je slovo či heslo „demokracie“. Vedou se neutuchající řeči o svobodě a o lidských právech. O právech občanů volit si své zástupce a skrze ně se podílet na tvorbě zákonů pro správu a řízení společnosti.
- Ale jaká je skutečná správa a skutečné řízení společnosti?
- O čem se hraje ta světová „commedia dell´arte“ v parlamentech, na summitech a na setkáních vlád nejrůznějších zemí?
Masmédia vládců a mocichtivých nehovoří o jejich zájmech, ale o všelidské demokracii. Tváří se jako bojovníci za demokracii, jako její ochránci. Aktivní propagandisté se chytají kdejaké příležitosti, aby osočili každého, kdo nějak a něčím jejich vládcům překáží. Ukazují, jaké představuje nebezpečí – pro demokracii!
Někteří neváhají taková nebezpečí záludnými intrikami ba i kriminálními podvrhy aranžovat, inscenovat – předstírat.
- Čemu lze věřit o demokracii na transparentech demonstrací a majdanů a barevných revolucí?
- Čemu na nepřetržitých propagandistických vysíláních masmédií?
Vždyť jsou to jen různé formy více či méně účinné hry na demokracii. A hraje se o vládu té nebo oné skupiny moci.
Demokracie už dávno není nic víc než „mašinérie na získávání hlasů“. A na to přišli již američtí presidenti v minulém století. Kolik peněz musí mít kandidát ve volbách presidenta? Jen boháč se může o takovou funkci ucházet.
Je cesta k nápravě? Ano. Již Jan Ámos Komenský uvažoval o „všenápravě věcí lidských“.
Ale je to těžká cesta. Je to namáhavá cesta k upevnění národní identity a jednoty. Je to zápas národa za demokracii skutečnou, za demokracii humanitní. Je to odmítnutí neoliberální hry na demokracii, na demokracii formální a předstíranou. Je to zápas o vládu lidu, lidem a pro lid.
Ale kolik lidí u nás je schopno a ochotno na takovou cestu se vydat a takový zápas podstoupit?
Popisované vztahy a hodnoty mezi lidmi jsou staré jako lidstvo samo. Každý, kdo se snaží najít řešení, bojuje současně za sebe i za všechny. Moderní doba to má těžší než předcházející doba metafyzická – usiluje o nalezení pravdy především vědecky, zřekla se všeho, co bylo člověku dáno „a priori“ – vrozeno, oslavovaná pluralita názorů jí sebrala i pevný cíl snažení, všechno ztěžuje vypjatý individualismus, nezbytnou spolupráci nahradil nemilosrdnou soutěživostí. Je jenom na nás, jestli se dovedeme zříci individualismu a nahradíme hlasité „já“ stejně silným „my“. Takhle nějak charakterizuje problémy moderní doby Heidegger („Věk obrazu světa“). Měli jsme k cíli nakročeno, podlehli jsme zatím falešně interpretované svobodě.
Paní Švábová, klidný večer Vám přeji.
Za prof. komentář – DĚKUJI! Dovolte mi několik slov. Nejprve k Martinu Heideggerovi, když už jste ho zmínila. 1. května 1933 vstoupil do NSDAP, chtěl přiblížit se lidu a vztah mezi profesory a studenty se měl podobat vztahu vůdce k jeho následovníkům. Nicméně, budiž, on beztak působil jen akademicky, takže zřejmě nikomu neublížil.
K Vašemu «jestli se dovedeme zříci individualismu a nahradíme hlasité „já“ stejně silným „my“» uvedu toto. Individualismus je vlastní kapitalistickému systému, nelze jej potlačit ve jménu „my“. Přesněji, lze, ale jen za cenu sebeobětování. To jsem měl na mysli.