PhDr. Mojmír Grygar, CSc.: Nezodpovězené otázky ukrajinské války

Veřejnost tváří v tvář válečným pohromám na Ukrajině se ze dne na den ocitla jakoby v jiném světě, kde  dosavadní pravidla společenského jednání neplatí. Kde zůstal princip volného trhu, který je dnes znásilňován politickými zájmy? Byla to americká politicko–hospodářská strategie, která přinutila Německo a Evropu k sebevražednému přiškrcení výhodných tržních vztahů s Ruskem.

Vojenský vpád Ruska tuto strategii posvětil, ale ta se dala do pohybu již dávno před zahájením válečných operací – připomeňme americký zákon z roku 2015 o vyzbrojování Ukrajiny, Bidenův výrok o Putinovi jako zabijákovi (killer), následující vrbětickou aféru, kterou si Česká republika vysloužila ostruhy v protiruské kampani, nebo marné úsilí Merkelové dostavět Nord Stream 2. To se již blýskalo na válečné časy, Amerika si podrobovala Evropu pod ukrajinskou záminkou a Putinovo rozhodnutí zaútočit bylo těmito i dalšími podobnými událostmi ovlivněno a potvrzeno. Zelenskyj klamal, když v rozhovoru s redaktorem The Economist v bezprostřední reakci na vpád ruských vojsk prohlásil, že o útoku nic nevěděl, že to byl nenadálý přepad.

Dnes je v mezinárodním tisku dostupný podrobný rozkaz, kterým velitel Ukrajinské Národní gardy začátkem ledna připravoval útok na ruská území v Donbasu a Luhansku načasovaný na začátek března. Kdo dnes může pochybovat o tom, že o operaci Ukrajinské národní gardy věděl Zelenskyj? A divil bych se, kdyby se to Putin nedozvěděl. Kdo dnes připomene, že na Varšavské konferenci NATO v roce 2017 bylo Rusko (ne Čína)  označeno za nepřítele číslo jedna, za stát, který ohrožuje svobodný svět; tentokrát ne již komunismem, nýbrž „životním stylem“. Blátivější zdůvodnění si snad ani nelze vymyslet. Dějiny se nestavějí ze zlatých cihel, ale z úlomků špatných úmyslů a lstivých záměrů.

Druhou zamlčovanou otázkou je právo národů na sebeurčení. Proč nový kyjevský režim upřel Rusům na východě země právo na jazyk a kulturu? Proč to západním demokraciím nevadilo? Kam se ztratilo Wilsonem proklamované právo národů na sebeurčení? V dějinách rusko–ukrajinských vztahů je mnoho temných míst. Vybavuje se mi článek spisovatele Olese Hončara, který v období Gorbačovovy perestrojky obvinil sovětskou vládu z rusifikace, z omezování ukrajinských škol a ukrajinštiny ve veřejném prostoru.

Putin nemá pravdu, když kritizuje Leninovu národnostní politiku, která vedla k rozkvětu ukrajinské kultury, a když vystupuje jako stoupenec ruského centralismu, ale na druhé straně má pádné důvody bránit ruské občany na Ukrajině před omezováním a pronásledováním, které nenastalo teprve po Majdanském povstání 2014, ale již bezprostředně po rozpadu Sovětského svazu. Tehdy politiku země začali ovlivňovat emigranti, bývalí stoupenci Bandery, jehož protisovětské osvobozenecké ukrajinské hnutí vzniklo shodou okolností v Čechách. V Praze také vznikla Ukrajinská univerzita, která okupantům za války nevadila a po květnu 1945 našla, podobně jako Bandera, pohostinné útočiště v Mnichově. Tvrdé jádro protiruské opozice, ozbrojená skupina asi 30 000 nacionalistů, bylo s to spojit se s Hitlerem a podporovat jeho totální válku proti sovětským Rusům. Po válce mnoho těchto nacionalistů, jejichž trojzub se změnil v hákový kříž,  skončilo v lágrech na Sibiři.

Méně se ví o tom, že Chruščev v roce 1950 přemluvil Stalina, aby banderovcům udělil milost, argumentoval tím, že velkorysost amnestie se oplatí: na Ukrajině, kde ani pět let po válce nenastal klid, kde se nedařilo uvést do pořádku katastrofální hmotné a duchovní následky války, návrat Ukrajinců z vězení umožní prý zmírnit tíživé dědictví války. Neznám podrobnosti o tom, jak dopadl Chruščevův smířlivý plán, ale není třeba dlouhého přemýšlení, abychom předpokládali, že fanatičtí nacionalisté během dalších let „nic nezapomněli a ničemu se nenaučili“, byli trpěliví, a když udeřila jejich hodina, pustili se do díla odplaty a msty.

O tom, co se dálo během oranžové revoluce, jejichž pochybným hrdinům, Tymošenkové a Juškievičovi, se nepodařilo zpřetrhat pozitivní svazky s Ruskem, a jak se věci začaly dramatizovat po Majdanském puči, máme již celkem dobré vědomosti. Víme o vojenském útoku na ruský Donbas a nikdy nezapomeneme, jak ukrajinští nacionalisté upálili v Oděse 70 Rusů protestujících proti zákonu drasticky omezujícímu jejich národní práva. Ukázala se platnost starého rčení o čertovi, kterého nelze zahánět ďáblem.

Ve chvíli, kdy válka sama svou povahou přináší zlé a často nezáměrné události (frikce podle Clausewitze), kdy je ta i ona strana používá k ospravedlnění svých záměrů a k pokračování bojů, je na místě využít všech argumentů, možností, morálních a právních principů k co nejrychlejšímu ukončení války. Masovou podporu kyjevského režimu, vyjádřenou neuvěřitelným přílivem zbraní a peněz, nezamaskují vznešená hesla obrany vlasti před agresorem. Křečovité pokusy vyčíslit domnělé válečné zločiny Rusů se zhroutí jako domek z karet před faktem plošného bombardováním měst na obou stranách fronty za druhé světové války. Takové záměrné ničení civilního obyvatelstva neznaly žádné předchozí války. Prodlužování války nevyhodí Putina ze sedla, jen připraví další útrapy a škody Ukrajincům. Výzva ukrajinského ministra, aby občané, kteří nejsou s to vydržet krutost války, odešli ze země, není svědectvím odhodlanosti, nýbrž fanatismu a cynismu.

Prezidenta Zelenského ani jeho západní obdivovatele masový útěk obyvatelstva ze země, zdá se, příliš neznepokojuje. Kolem vystěhovalectví, které nemá v Evropě od druhé světové války obdobu, se rojí řada nezodpovězených otázek. Proč prchají i lidé z oblastí, kam válka dosud nezasáhla? Není masový útěk svědectví o tom, že Ukrajinci utíkají nejen před ruskými střelami, ale někteří také před korupcí, oligarchy a generály zbídačené země? Odjíždí-li z domova na  30 000 rodin ve vlastních autech (někdy jde o drahé značky), neznamená to, že ti chudší, a snad mnohem potřebnější, si takovou nákladnou a rychlou dopravuj nemohou dovolit? O tom, že lidem prchajícím před válkou je třeba pomoct, nemůže být žádný spor, a dík každému, kdo pomáhá, ale to neznamená, že by nekontrolovaný příliv každého, kdo se považuje za válečného poškozence (u nás je na 100 000 neregistrovaných) neměl být provázen vědomím bezpečnostních a jiných rizik. Není v pořádku, činí-li exodus ze státních hranic nic neznamenající čáru. Mluví-li se dokonce o pendlování uprchlíků, potom masový pohyb lidí tam a zpět může vést k legalizovanému podloudnictví. Jak tomu zabránit? Je vůbec kontrola možná?

Čteme-li dnes zpětně diskuse našich politiků, kteří krátce před vpádem ruských vojsk na Ukrajinu předvídali masový útěk obyvatelstva, pak se nemůžeme nepozastavit nad tím, že mnozí politici a úředníci viděli v očekávaném exodu Ukrajinců něco pozitivního – příliv levné pracovní síly a demografický přínos (zvýšení počtu obyvatelstva a předpoklad, že děti dnešních utečenců budou jednou pracovat ve prospěch našich příštích penzistů). Nesvědčí tyto úvahy o pozitivním vztahu k válce? Nejsou pokrytecké?

Najít cestu z dnešního ukrajinského labyrintu nebude snadné, ale nestane se tak, pokud nepodrobíme kritickému posouzení všechny věci, které se předkládají jako pravda pravdoucí, zaštítěná vysokými morálními ideály, ideologickými předsudky a  cenzurou.

Příspěvek byl publikován v rubrice Analytika, Dějiny a současnost, Kauza Ukrajina se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.