1
Jako kdybych mluvila do zdi, pomyslela si učitelka. Žáci poslušně seděli v lavicích, nevyrušovali, ale z jejich očí četla, že je výklad nebaví. Druhá světová válka je jim vzdálená jako bitva na Bílé hoře, napadlo ji. Jaký v tom asi vidí rozdíl?
Kluci snad ve zbraních a děvčata v kostýmech. Vzápětí se své úvaze v duchu usmála. Čemu se diví? Třináctileté děti, před nimiž teď stojí, jsou třetí poválečnou generací. Válku nezažili jejich rodiče a většinou i prarodiče. Pokud o ní něco vědí, tak z filmu a televize. A možná z rodinné paměti. U této myšlenky se zastavila a přerušila výklad:
„Pro dnešek toho bylo na vás tak akorát“, oslovila třídu. „Pokračovat budeme příště. Nyní vám zadám domácí úkol. Tentokrát vám neuložím, co si máte přečíst z učebnice. Ale požádám vás, abyste napsali, co jste doma slyšeli o druhé světové válce a hlavně, jak tato válka ovlivnila životy vašich předků. Tento úkol nebudu známkovat, protože jsem si vědoma, že jeho splnění nezáleží jen na vás.“
2
Učitelka nedočkavě vstoupila do třídy. Jen co se pozdravila s žáky, zeptala se:
„Jak jste se vypořádali s domácím úkolem?“
Po chvilce ticha se přihlásila jedna dívka:
„Paní učitelko, já úkol nemám.“
„Pročpak?“
„U nás se o válce nemluví. Rodiče mi řekli, že si na nikoho nevzpomínají, kdo by u nich doma o válce mluvil. Možná jejich babičky a dědečkové, ale na to si už nepamatují. Viděli se s nimi málo, bydleli daleko, až na Slovensku.“
Učitelka žákyni poděkovala a obrátila se k ostatním:
„Kdo z vás ještě nemohl připravit domácí úkol, protože se o něm neměl doma s kým poradit?“
Většina třídy se přihlásila.
„Zeptám se tedy jinak. Ať zvedne ruku ten, kdo domácí úkol má.“
Zvedlo se několik rukou. Učitelka je nahlas spočítala a dospěla k číslu sedm. Zarazila se, ale vzápětí mlčky usoudila, že to není tak málo; čtvrtina třídy neobvyklé zadání splnila. Ačkoliv měla v úmyslu domácí úkoly hned vybrat a pokračovat ve výkladu, navrhla:
„Co byste řekli tomu, kdyby autoři domácích úkolů nám je teď přečetli?“
Návrh se setkal, až na marný protest některých z nich, s hlasitým souhlasem třídy. Učitelka tedy podle abecedy určila pořadí, ve kterém budou autoři své domácí úkoly číst a vybídla k tomu prvního.
Spolužáci poslouchali a potichu komentovali rodové příběhy, jako kdyby v chytrém telefonu objevili napínavý film. Nevytrhlo je z toho ani zvonění konce hodiny. Po přečtení posledního domácího úkolu zatleskali, přestože je k tomu učitelka nevybídla. Přidala se k potlesku, potom požádala o odevzdání úkolů a se skrývaným dojetím se vzdálila ze třídy.
3
Spokojená s výsledkem svého záměru si v kabinetu učitelka uvařila kávu, usedla k domácím úkolům a pustila se do jejich čtení a oprav.
…Tatínek mi vyprávěl, že náš rod pochází z vesnice pod Krušnými horami, která byla, jak se tenkrát říkalo, v Sudetech. Měli jsme tam velký statek. Ve vesnici žilo více Němců, než Čechů. My jsme byli Češi. Všichni nás měli rádi, protože jsme nikomu nikdy neodmítli pomoc. Kdo potřeboval, půjčili jsme mu třeba mlátičku nebo koně. Ostatní nám také pomáhali, hlavně o žních. Žádný rozdíl mezi Čechy a Němci nebyl. Všechno se postupně měnilo, když se blížilo zabrání Sudet Německem. Projevilo se to v chování Němců k Čechům. Aby Němci Čechy zastrašili, zapalovali jim stodoly a trávili dobytek. Proto jsme odtud rychle odešli. Pradědeček a jeho rodiče se ubytovali u příbuzných v našem městě a po válce si tady postavili barák. V tomto baráku teď bydlí maminka, tatínek, já a mí dva mladší sourozenci.
…Válku jsem neprožila, protože jsem se narodila dlouho po ní. U nás doma se o válce mluví málo. Nejvíc o ní vyprávěla mé mamince její babička, která se ve škole dobře učila a tak ji rodiče dali na gymnázium. Také tady se dobře učila, a proto šla do Prahy studovat na doktorku. Tím se jí splnilo přání z dětství. Měla tatínka invalidu, který byl jako legionář v Rusku zraněn do nohy a kulhal. Tehdy si řekla, že bude doktorkou a tatínkovi nohu vyléčí. Možná by to dokázala, protože byla hodně chytrá, ale Němci za války zavřeli vysoké školy a nemohla dostudovat. Vrátila se z Prahy domů a nastoupila do chemické továrny. Po válce v ní zůstala pracovat a vdala se. Pak vystudovala na inženýrku chemie.
…Rodiče mého pradědečka měli hospodu ve vesnici kousek od Prahy. Když válka končila, pradědečkovi bylo čtrnáct let. Pokaždé, jakmile přišel odpoledne ze školy, musel jít na trávu králíkům a potom pomáhat rodičům v hospodě. Tady od chlapů slyšel, že v Praze vypuklo povstání. Večer se domluvil s kamarádem ze sousedství a druhý den šli spolu, aby rodiče nevěděli, do Prahy. Když tam došli, viděli stavět barikády proti německým tankům. U jedné z nich začali pomáhat nosit k barikádě dlažební kostky vykopané z ulice. Každou chvíli byla slyšet střelba, která se stále blížila. Jakmile byla hodně blízko, lidé, s kterými nosili kostky k barikádě, se utíkali schovat do sklepa jednoho domu. Pradědeček s kamarádem běželi s nimi. Protože střelba dlouho nepřestávala, zůstali s ostatními ve sklepě až do druhého dne. Když pak všichni vyšli ze sklepa, byly v ulici ruské tanky. Vojáci dovolili pradědečkovi a jeho kamarádovi vylézt na jeden tank a podívat se dovnitř. K večeru se pradědeček s kamarádem vrátili domů. Pradědeček se chtěl rodičům pochlubit, že stavěl barikádu. Místo toho, aby ho tatínek pochválil, dal mu pár facek. Měl o něj strach, jestli se mu něco nestalo.
…Celá naše rodina je odjakživa sportovní. Naši předkové kdysi zakládali ve městě veslařský oddíl. Táta hraje hokej, teď už jen rekreačně. Maminka, než jsem se narodil, byla krasobruslařkou. Já a sestra hrajeme tenis. Nejdál to u nás ve sportu dotáhl pradědeček. Hrál profesionálně fotbal. Němci mu ale po okupaci zakázali hrát, protože byl židovského původu. Trenér mužstva byl také Němec a poradil mu, ať uteče za hranice. K útěku mu i pomohl. V Anglii, kam se dostal, vstoupil do československé zahraniční jednotky, s kterou se vrátil po válce domů. Potom se oženil a fotbal už nehrál. Jeho syn, můj dědeček z maminčiny strany, se stal fotbalovým trenérem a vychoval i reprezentanta národního mužstva.
…Prababička Jarmila, které je už devadesát šest let a pořád je čilá, mi vyprávěla, že za války maturovala na obchodní akademii. Celý ročník musel hned po maturitě na nucené práce, většinou do Německa. Tam musela odjet i má prababička. V Německu se seznámila s jedním chlapcem z Čech, který byl tady také na nucených pracích. Po válce na prababičku nezapomněl. Pořád prababičce psal, až se jednou objevil u ní doma a požádal ji o ruku. Vzali se a chlapec, s kterým se prababička na nucených pracích seznámila, se stal mým pradědečkem. Já jsem ho ale nepoznala. Zemřel ještě před mým narozením.
…Když nás Němci začali okupovat, zakázali komunistickou stranu a také noviny Rudé právo, které jí patřily. Komunisté ale stranu ani noviny nezrušili. Tajně se scházeli a noviny tiskli dál. Neprodávaly se v trafikách, ale komunisté je roznášeli mezi lidmi, kterým věřili, že jsou vlastenci a nesouhlasí s německou okupací. Noviny roznášel i strýc mé babičky. Byl komunista. Nosil je do firmy, kde pracoval. Tady ho udal jeden zaměstnanec, kterému strýc babičky věřil. Tento zaměstnanec měl nemocnou manželku a potřeboval peníze na drahé léky. Protože Němci slibovali udavačům peníze, myslel si, že je tak získá. Pro výstrahu ostatním zaměstnancům si tajná německá policie, které se říkalo gestapo, přišla pro strýce babičky do firmy. Když ho dva gestapáci v civilu vedli k autu, vytrhl se jim a chtěl utéct. Jeden z gestapáků po něm vystřelil a zasáhl ho. Gestapáci ho však potřebovali živého, aby vyzradil, na koho byl napojen. Rychle ho odvezli do nemocnice, ale tam zemřel. Po válce mu byla na radnici odhalena pamětní deska. Nedávno se však musela sundat.
…Moji prarodiče pocházeli z Plzně. Měli tady obchod s potravinami. Prodávali v něm i jiné zboží, jako třeba nádobí, mýdlo, kalendáře na čtení a hřebíky. Žili spokojeně, bídu neměli. I za Němců se dalo přežít, vzpomínali, jak mi vyprávěl táta. Ale rádi je neměli a těšili se na konec války, který se blížil. Málem se ho ale nedožili. V dubnu roku 1945 byla Plzeň několikrát bombardovaná Američany a Angličany hlavně kvůli Škodovým závodům, kde se vyráběly zbraně pro Němce. Ale bomby padaly také na město. Zasažen byl i dům, ve kterém měli prarodiče obchod a byt. Bydlet ani prodávat se v něm už nedalo. Proto se vystěhovali na venkov. Moje prababička se po válce vyučila dámskou krejčovou a provdala se do našeho města, kde žila až do smrti.
Učitelka přečetla poslední práci. Ani si nevšimla, že se venku smráká. Vložila domácí úkoly do desek nadepsaných „Dějepis“ a chystala se domů. Trochu jí bylo líto, že úkoly skončí nenávratně v deskách. Zamkla kabinet a pomalu se ubírala dlouhou chodbou k východu školy. Prošla kolem nástěnky a bezděky na ni pohlédla: úryvky z Ústavy České republiky, zašlé fotografie z návštěvy bývalého prezidenta ve zdejší škole a školní řád. Jak už to tady asi visí dlouho, snažila si vybavit. Vtom jí v hlavě bleskl nápad a rozhodla se jej okamžitě uskutečnit.
4
Učitelka se před začátkem vyučování právě chystala na první hodinu, když se objevila ve dveřích kabinetu hospodářka školy a sekretářka ředitele v jedné osobě:
„Pan ředitel vás prosí, abyste se k němu dostavila.“
„Hned přijdu“, odpověděla učitelka, kvapně pohlédla do zrcadla, přičísla se a vyběhla z kabinetu. Cestou se zastavila ve třídě, v níž měla učit a napsala na tabuli zadání samostatné práce; pro případ, kdyby se u ředitele zdržela.
Ředitel ji přátelsky uvítal a ukázal, aby se posadila do křesla. Nato požádal hospodářku o dvě skleničky s minerální vodou a sedl si také do křesla, proti učitelce. Jakmile to hospodářka přinesla a zavřela za sebou dveře, promluvil:
„Vážená paní kolegyně, příjemně jste mě překvapila. Nápad využít školní nástěnky k zveřejnění prací žáků si zaslouží pochvalu. Může být vhodnou pobídkou k vyšší studijní aktivitě. Pochvalu vám udělím na pololetní kvalifikační poradě. Je vidět, že o svém pedagogickém působení přemýšlíte.“
Učitelka v obličeji mírně zčervenala a skromně podotkla:
„To byl, pane řediteli, jen momentální nápad…“
„Nebuďte tak skromná, paní kolegyně“, přerušil ji ředitel. „Komu čest, tomu čest. Prozraďte mi, prosím, jaký důvod vás vedl k zveřejnění prací?“
„Abych pravdu řekla, nijak výjimečný. Bylo mi líto, že skončí někde v archivu školy a po čase ve sběru. A také jsem tím chtěla odměnit autory domácích úkolů. Jejich vypracování si vyžádalo větší úsilí, než tomu obvykle bývá. Museli o zadaném tématu hovořit i s rodiči a prarodiči.“
„Všichni odevzdali domácí úkoly?“ zajímal se ředitel.
„Všichni ne. Jak jsem zjistila, jen málo se v rodinách uchovávají vzpomínky na jejich minulost.“
„Podle čeho jste vybrala domácí úkoly na nástěnku?“
„Žádné jsem nevybírala. Zveřejnila jsem je všechny. Zaujala mě pestrost příběhů. Byla by škoda, kdyby některý z nich na nástěnce chyběl.“
Ředitel přitakal a zeptal se:
„Proč jste si právě k tomuto, řekněme podnětnému experimentu, vybrala druhou světovou válku?“
„Protože ji teď probíráme. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že je dnešní mládeži přece jen trochu vzdálená. Proto jsem chtěla válku třídě přiblížit i jiným způsobem, než je výklad před tabulí.“
„Vystřiženo jako z Komenského“, zažertoval ředitel a zvážněl. „Když jsem se dnes zastavil u nástěnky a četl osudy rodin, nechtělo se mi věřit, že nejsou vymyšlené. Každý z nich je málem námětem na román. Tolik osudů v jedné třídě. Člověka bohužel v denní rutině nenapadne, koho potomky učí. Vysvětlí látku, vyzkouší, pochválí nebo napomene a vůbec si neuvědomí, že mládež, s níž téměř denně pracuje, je pokračovatelkou rodů s bohatou minulostí. Tyto rody se utvářely a žily v nejrůznějších sociálních proměnách a vztazích, které také ovlivňují i současnou mládež. To má nesmírný společenský přesah, paní kolegyně.“
„Tak dalece jsem neuvažovala, pane řediteli, když jsem včera připravovala nástěnku.“
„Tomu rozumím. Nicméně i společenské souvislosti musíme jako učitelé ve výchově mládeže brát v úvahu. Zvláště ve výuce humanitních předmětů, zejména historie, jež je také jakousi učebnicí současnosti a budoucnosti. Především mládež může snadno podlehnout nesprávným výkladům minulosti a vytvořit si falešné životní vzory a hodnoty, které nebudou v souladu s aktuálními poznatky naší výuky.“
„To jistě“, souhlasila učitelka a poznamenala: „Jestli ke správnému pochopení historie žáky naší školy alespoň trochu přispěje i vypracování a zveřejnění domácích úkolů na nástěnce, budu tomu ráda.“
Ředitel se zamyslel a po chvíli váhavě dodal:
„Přispěje i nepřispěje.“
„Nerozumím vám“, zpozorněla učitelka.
„Neberte to, prosím, jako výtku“, chápavě se zatvářil ředitel. „Proti vypracování a zveřejnění domácích úkolů na nástěnce samozřejmě nic nemám, chválím to. Až na zveřejnění jednoho domácího úkolu, o tom komunistovi.“
„Proč? Není to horší práce než ostatní.“
„To určitě ne, ale je nutné vzít v úvahu, o koho se v ní jedná. O člověka, člena strany, která byla zločineckou organizací, jak vyšlo najevo po sametové revoluci.“
„Domácí úkol ale pojednává o něčem jiném, pane řediteli.“
„Pojednává i nepojednává.“
„Omlouvám se, opravdu vám nerozumím.“
„Vezměte, prosím, v úvahu, paní kolegyně“, důrazněji pronesl ředitel, „že naše škola nese jméno významného disidenta, který celý svůj život zasvětil boji proti komunistické totalitě. Komunisty byl vězněn i jinak perzekuován. Zveřejněním domácího úkolu děláme z komunistů hrdiny.“
„Ale ten člověk, o němž žákyně napsala, hrdinou byl, zahynul jako vlastenec.“
„Jako vlastenec?“ ironicky opakoval ředitel. „Roznášel tisk, který vždycky šířil komunistickou ideologii podněcující k násilí. Na to ostatně pamatuje zákon i teď. A také si uvědomte, kdo má hlavní slovo na radnici. Strana, která odmítá jakoukoliv spolupráci s komunisty. Víte, co by znamenalo pro naši školu, kdyby se na radnici o zveřejnění domácího úkolu dozvěděli? Proto vás, paní kolegyně, prosím, žádám, aby byl tento domácí úkol z nástěnky odstraněn.“
Učitelka překvapením nemohla na obranu domácího úkolu ze sebe vypravit slovo. Podívala se rozechvěle na hodinky, vstala a zajíkavě řekla:
„Třída je bez dozoru, musím se omluvit a jít do hodiny.“
„Já už k vám nic nemám“, usmál se ředitel. „Myslím, že jsme se vzájemně pochopili a domluvili, paní kolegyně.“
5
Po celý den se učitelka nemohla v mysli zbavit rozmluvy s ředitelem. Nejprve mu vzdorovala. Ať mě třeba vyhodí ze školy, neustoupím. Politika do školy nepatří, jak nás učili na fakultě, ubezpečovala se. Po vyučování ji v kabinetu ale zaskočila jiná myšlenka. Ředitel je můj nadřízený, má za školu odpovědnost a neměla bych mu přidělávat problémy. Avšak ani tato myšlenka ji pochybností nezbavila. Představila si, jak by jí asi bylo v kůži žákyně, která na druhý den nenajde na nástěnce svůj domácí úkol. Napadlo by ji, že byl z nástěnky odstraněn na pokyn ředitele? Určitě ne. Utíkala by za vyučujícím a oznámila mu, že její domácí úkol se z nástěnky ztratil. Ale co když, poslechne-li ředitele, zítra za ní žákyně opravdu přijde? Jak jí zdůvodní, že nesmí být její domácí úkol na nástěnce? Z této představy se jí udělalo nevolno a musela si vzít prášek. Jakmile se jí ulevilo, vyšla na chodbu a zamířila k nástěnce…
Na druhý den si žáci i učitelé mohli na nástěnce znovu oživit Ústavu České republiky, návštěvu bývalého prezidenta zdejší školy a školní řád.