SOCIÁLNÍ KRONIKA
Řeknu to na rovinu: staří lidé v Rusku jsou prostě uvrženi na samý pokraj bídy. Peníze se znehodnocují doslova před očima, přičemž vedení říká, že je třeba vydržet, utáhnout si opasky, sebrat se, držet se a věřit v lepší budoucnost.
A obzvláště pokročilí vládcové Ruska se domnívají, že je nutné odstranit přítěž (tedy důchodce) ze státního rozpočtu. Ať prý žijí z úspor a ty důchodce, kteří nevydělali závratnou částku, mají povinnost uživit děti.
Jistě, třeba děti a vnoučata elity si vydělají tolik, že se jim to ani na financích neprojeví, i když budou život jednoho, či dokonce deset krků navíc. Ale já mám syna, který po řadě propouštění byl ze zaměstnání propuštěn s konečnou platností, takže je vůbec rád, že pracuje aspoň jako řidič minibusu za 27 tisíc rublů (Pozn. Naší Pravdy: asi 7600 Kč měsíčně), snacha sedí doma s dítětem osm měsíců od porodu. Dcera pracuje v běžné škole a celý skromný plat utratí za syna, náklady rostou nejen každým dnem, ale každou hodinou.
Nicméně, společným úsilím jsme se zatím nějak drželi nad vodou a dokonce jsme doufali, že krizi přežijeme. A pak jsem onemocněla. Ne, byla jsem nemocná sice už dříve 15 let, přece jen jsem pracovala ve zdravotně závadné výrobě, ve které jsem pracovala po celý život, takže není divu, že nemoc o sobě dala vědět. Je však pravda, že stát se odvděčil za tvrdou práci zvýšením důchodu o 1300 rublů (Pozn. Naší Pravdy: o 365 Kč měsíčně)!
Ale před měsícem se mi udělalo docela špatně: točí se mi hlava, nohy vypovídají poslušnost, ruce se mi třesou. K lékaři jsem se dostala až po třech dnech. Mladá dívka se na mě podívala a začala na papíru vypisovat testy, které je třeba prodělat. Zároveň mě upozornila, že v poliklinice se nedělají a musím proto jít do placených středisek. Ani bych nešla, ale večer se mi natolik přitížilo, že jsem si pomyslela, že do rána nedožiju. Takže jsem zavrávorala a vydala se na cestu.
Klinika je čistá, krásná. Jenže ceny nepotěšily: za všechno jsem musela dát 8500 rublů. Jak vidno, s ruskou ekonomikou je to úplně špatně, když za jednoduchou manipulaci s papíry s tebe sedřou i kůži.
Po několika dnech se mi opět podařilo k lékaři nějak dostat. Dívenka se podívala na výpisy analýz, řekla, že se jí nepozdávají, a řekla mi, ať jdu na ty rozbory znovu. A ještě pár vyšetření mi k tomu připsala. Ovšem, jak jinak, každé to vyšetření za zvlášť poplatek. Ani celý můj důchod na to nestačil, ještě že mi děti aspoň přispěly ze svých skromných úspor.
Pak mi doktorka předepsala léky a řekla mi, abych zašla ještě k pár doktorům. A každý z těch doktorů si vzal od 2 do 3 tisíc rublů, ano, ještě i další testy mě přinutili opět udělat. Takže jsem si odplivla. Pak jsem šla do lékárny. A tam se ukázalo, že potřebné léky chybí, protože my teď v zahraničí nemůžeme nic koupit. Ale jsou naše, domácí, dokonce jsou levnější. Ale málokterý z nich někomu vůbec pomůže. A já už toho věčného běhání po všech čertech mám akorát tak dost, koupila jsem to, co mají v prodeji. Začala jsem tedy brát ty domácí ruské léky, abych si uvědomila, že nejsou pro lidi. Druhý den jsem z nich měla všechny možné i nemožné vedlejší účinky: rýmu, teplotu, slzení očí, dušnost, arytmii, bolest hlavy.
Sotva jsem se doplazila do kuchyně, hodila jsem všecko ve vzteku raději do popelnice. A stály všecky ty tzv. léky ne zrovna pakatel: 4000 rublů jsem musela za ně obětovat. Tím moje léčba skončila: kolik vyšší síly mi odměří, tolik budu ještě žít.
Mám jen jednu otázku: kdo na pokraji bídy přežívá, nebo z podpory v nezaměstnanosti se snaží vyžít, jak to má zvládnout? Rovnou do lesa se doplazit, aby rodinu nezatěžoval pohřbem nebo jak vlastně?
S rozhořčením Lilia Anatoljevna Lidova
Zabajkalský kraj
ZDROJ (překlad Naše Pravda)