Něco o Krymu, od kdy je vlastně ruský, když se o něm stále tak mluví. A naposledy brazilský prezident řekl, ať se už konečně „ten“ Zelenskij Krymu vzdá.
Skutečně v tomto roce je 240. výročí připojení Krymu k ruskému Impériu, ruskému Samoděržaví. A nejenom Krymu, ale oblastí na severním břehu Černého moře v letech pokračující ruské expanze jako části rusko-tureckých války. Bylo to v roce 1783 o Velikonocích, svátcích, které jsou v pravoslavném světě svátkem mnohem významnějším než Vánoce nebo svátky sv. Ducha. Tato proklamace carevny Kateřiny II. se tehdy považovalo za definitivní, věčné. Souviselo s definitivní porážkou upadajícího chazarského chanátu, respektive té jedné ze čtyř částí Zlaté hordy, která od 13. století ovládala velkou část Ruska nebo tam alespoň uplatňovala svůj politický i ekonomický vliv.
Chování Kateřiny II. je pro nás zajímavé tím, že vlastně nebyla Ruska, stala se ruskou Velkokněžnou, když přistoupila na pravoslaví, ale pocházela z dnešního polského Štětína, tehdy ještě části pruského státu a byla vychována k německé spořádanosti. Ale byla také obdivovatelkou evropského osvícenství a počátkem jakéhosi osvícení Ruska možná mnohem zajímavějšího, než o které se snažil Petr Veliký.
Petr Veliký byl monumentální postava velkých dějin Ruska, ale Kateřina II. se dokázala adaptovat na ruské poměry, ovládala především vojensko-politickou část ruské politiky, knížete Orlova a knížete Potěmkina, které my známe tady z legračních historizujících příběhů. Byli to ale oba významní evropští politici a Kateřina s jejich pomocí vstoupila nebo přivedla Rusko do Evropy, do evropské politiky.
Hranice ruského impéria se překreslovaly stále…
Abychom nezapomněli, tak za vlády Kateřiny II. se také překreslovaly hranice ruského Impéria nejenom v oblasti Černého moře a na Krymu, ale také došlo k třetímu dělení Polska a vlastně k zániku Polského království a dalšímu posunu hranic v oblasti, které dnes říkáme Ukrajina.
Při nedávnem konfliktu okolo Kyjevsko-pečerské lávry, jeden z těch, který bránil vyhnání mnichů z tohoto kláštera, říkal „naše Kyjevsko-pečerská lávra zde byla dříve než Ukrajina“. To znamená, že ještě v 18. století se princip národnostní, tedy ukrajinský nebo ruský, uplatňoval jako zemský nacionalismus. To znamená, že všichni byli „ruští“ Ukrajinci, „ruští“ Litevci, „ruští“ Kazaši a dalších více než devadesát státem uznaných „národností“. Tak to také existovalo ještě v dobách Sovětského svazu. Mimochodem, jehož hranice definoval v roce 1935-36, v textu nové ústavy, považované některými evropskými politiky za demokratickou, definitivně odmítající ideologii světové revoluce, neruský politik původem z Gruzie – Josef Vissarionovič Stalin.
Podrobnější analýzu si můžete vyslechnout v následujícím rozhovoru: