STAVROVSKÝ-POPRADOV Julij (* 18.1.1850 Sulín, Slovensko, †17.3.1899 Čertižne, Slovensko), rusínský buditel mladší generace, básník, etnograf, publicista. Stavrovský-Popradov bol najvýraznejší predstaviteľ rusofilského smeru zakarpatskej literatúry 19. storočia. Písal ruskú poéziu (hlavným štýlom patriotská a intímna lyrika), články na etnografické témy a publicistiku, vydával v časopise «СвЂтъ», «Карпатъ» а iných.
OTEC IVAN ANDREJOVIČ STAVROVSKÝ (1822-1878)
Narodil sa 3. októbra 1822 v Telgárte. Pochádzal z kňazskej rodiny. Otec Andrej bol gréckokatolíckym kňazom v Kremnej a neskôr v Telgárte. Manželka Paraska, dcéra advokáta Dulgaziho, bola maďarskej národnosti, protestantského vierovyznania. Pred svadbou prijala gréckokatolícku vieru. Mali sedem detí: Júliusa (zomrel ako dieťa), Júliusa, Elenu, Augustína, Martina, Pavla a Vilmu.
Gymnázium, filozofiu a teológiu študoval na teologickom lýceu v Užhorode. Od roku 1849 pôsobil ako gréckokatolícky kňaz v Sulíne. Bol vzdelaným človekom. Ovládal latinčinu, gréčtinu, jazyk maďarský, nemecký a ruský. Už počas štúdia sa zaoberal pedagogikou. 30 rokov pôsobil na obecnej ľudovej škole v Sulíne. Ovplyvnený názormi anglického filozofa Johna Locka v roku 1846 napísal „Pedahohiju“, prvú učebnicu pedagogiky na Podkarpatskej Rusi a východnom Slovensku (11 rokov pred vydaním Národnej pedagogiky A. Duchnoviča), ktorá však nebola publikovaná. Žiadal výchovu a vzdelávanie mládeže v materinskej reči a podporoval rozvoj ľudového školstva. Bol zástancom rovnoprávneho postavenia národov a národností. S takto formulovaným programom vystúpil v roku 1861 na zhromaždení ukrajinských učiteľov a duchovných v Prešove. Zomrel 21. februára 1878 v Sulíne. Manželka zomrela o 10 rokov neskôr (1888) u svojej dcéry Vilmy v Pčolinom.
SYN JÚLIUS IVANOVIČ STAVROVSKÝ-POPRADOV (1850-1899)
Kňaz, básnik, prozaik, historik, filológ, filozof, etnograf, publicista.
Narodil sa 18. januára 1850 v Sulíne ako druhý syn Ivana Andrejoviča Stavrovského. Jeho manželkou bola Anna Janická, dcéra Antona Janického, farára v Tichom Potoku, s ktorou uzavrel manželstvo 25.januára 1875. Narodili sa im tri deti: syn Alexej (narodil sa mŕtvy ) a dve dcéry Oľga (vydala sa za vnuka A. I. Dobrjanského Pavla H. Homičku) a Alexeja (vydala sa za Júliusa Zápotockého, kňaza v Borove). Počiatočné vzdelanie získal v ľudovej škole v Sulíne, do ktorej nastúpil ako šesťročný. Tu ukončil prvé dva ročníky. V roku 1858 ho rodičia zapísali do tretieho ročníka základnej školy v Podolínci, kde v roku 1860 skončil aj štvrtý ročník. Gymnaziálne štúdium začal v roku 1860 na Gymnáziu v Levoči, kde ukončil tri ročníky. Štvrtý ročník gymnázia v školskom roku 1863/1864 absolvoval v Prešove, piaty a šiesty opäť v Levoči a siedmy a ôsmy v Prešove. Počas štúdia na gymnáziu v Prešove pracoval v literárnom krúžku. Stredoškolské štúdiá ukončil maturitou v Prešove v roku 1868.
Filozofiu a históriu študoval na Univerzite v Budapešti a teológiu v Centrálnom seminári pri Univerzite v Budapešti, ktorú ukončil 8. marca 1874. Po skončení seminára ho biskup Jozef určil do kláštora a vymenoval za predčítavača, 28. marca 1875 bol povýšený na poddiakona, 4.4.1875 na diakona a 6.4.1875 na presbytera. Prvým jeho pôsobiskom bola Jarabina, kde pôsobil necelý rok 1875, neskôr Torysky. V roku 1875 ho biskup Gaganec povoláva na biskupský úrad, kde Stavrovský pracuje krátky čas ako knihovník a archivár, neskôr ho biskup Tóth ustanovil do funkcie koncipistu biskupskej kancelárie a v roku 1878 do funkcie pisára konzistória (poradného zboru biskupa). Súčasne vykonával funkciu notára biskupského úradu v Prešove. Po smrti svojho otca 1878 požiadal o ustanovenie na jeho miesto do Sulína. Bola to jeho životná túžba vrátiť sa na miesto svojej mladosti a tam pokračovať vo svojej činnosti.
Biskup však nesúhlasil a Stavrovský na jar 1879 zostal bez práce, lebo jeho nadriadený ho prepustil zo zamestnania. Keď v Čertižnom 13. apríla 1879 zomrel tamojší farár Michal Beskyd, významný kultúrny činiteľ a publicista, Stavrovský podal žiadosť na uvoľnené miesto. Zásluhou patróna Čertižného A. I. Dobrjanského, ktorý mal rozhodujúce právo v záležitostiach obsadenia fary, bol biskupským úradom vymenovaný za kňaza v Čertižnom a 2. mája 1879 navždy opustil Prešov. V Čertižnom prežil 20 rokov. 18. marca 1899 ochorel na zápal pľúc. Zomrel 27. marca 1899 o 11.30 hodine. Pochovaný je v Čertižnom neďaleko hrobu A.I. Dobrjanského.
Bol stúpencom ruskej orientácie. Sám sa pokladal za Rusa. Jednoznačne to vyjadril v roku 1871 vo svojej básni Ja russkyj. Ovládal latinčinu, gréčtinu, jazyk anglický, francúzsky, nemecký, maďarský a slovanské jazyky.
J.I. Stavrovskij nám zanechal lyrické básne, etnografické, filozofické a historické články, prozaické náčrty, pamflety.
J.I. Stavrovský-Popradov bol predovšetkým básnikom. V poézii jeho vzorom a učiteľom bol A.S. Puškin a M. Lermontov. Jeho lyrika je intímnym vzťahom k rodnému Sulínu, Spišu, k rieke Poprad, k úbočiam Popradského údolia a k ubiedenému ľudu.
Hrob J.I. Stavrovského v Čertižnom
Bol publicisticky činný. Publikoval v časopisoch Svet, Novyj svet, Karpat, Lystok. Cenné sú jeho etnografické práce: Jarmok v jednom meste horného Spiša (Jarmarka v odnom gorode Vyšneho Spiša), Rozprávky zo Spišskej Rusi (Skazky iz Spišskoj Rusi), Náčrty z Popradskej Rusi (Očerky iz Popradskoj Rusi), Práce s ľanom a plátnom u Spišských Rusov (Raboty so ľnom i polotna u Spišských russkych), Ľutinský odpust, (Lucinskyj otpust). Významné sú jeho lingvistické práce (napríklad Nečto o blahozvučii slavjanskich jazykov a ďalšie ) a práce historického charakteru (Otnošenie vengersko-russkich k maďaram).
J.I. Stavrovský zostavil Históriu, rukopis sa však stratil počas 1. svetovej vojny. Mnohé jeho práce zostali v rukopise, medzi nimi Ruské príslovia, Táraniny o Spišských Rusoch, Russkyj bukvar-šlabikár pre 1. ročník ľudových škôl (1883) a ďalšie.
Pozn. Naší Pravdy:
STAVROVSKÝ-POPRADOV Julij absolvoval duchovní seminář v Budapešti, studoval na budapešťské univerzitě. V Budapešti se seznámil s ruským diplomatem K.L. Kustodijevem, který měl velké vlivné formování jeho slovanských a rusofilských názorů. Po vysvěcení na kněze (1875) sloužil v biskupské kanceláři v Prešově.
V roce 1879 na doporučení A. Dobrjanského převzal místo faráře v Čertižném a zůstal tam do konce života. Ve své tvůrčí činnosti pokračoval v tradici buditelů starší generace, psal vlastenecké básně, etnografické a folklorní studie (Očerky iz Popradskoj Rusi; Skazky iz Spišskoj Rusi; Russkije poslovicy; Jarmárka v odnom gorode na Spíše), články z dějin Rusínů (Něčto ob obrazovanijivengro-ruskogo národa; Otnošenije vengro-ruskych k madjaram ), Lingvistické studie (Umstvovanije o vspomogatělnom glagolé; Vylety na pole slavjanskojfilologii). Napsal (maďarsky) dějiny kláštera v Krásném Brodu a farnosti v Čertižném.
V roce 1883 sestavil rusínský slabikář (Russkij bukvař). Dospěl k názoru, že první podmínkou úspěšného ukončení procesu národního obrození je kodifikace rusínského jazyka, i když svá díla psal podkarpatskou variantou ruštiny. Spolupracoval s redakcemi novin Svět, Novyj svet, Karpat, Listok, na jejichž stránkách publikoval své básně a studie.
Chci z celého srdce vyjádřit svou vděčnost vedení webu Naše Pravda – takových stránek, jako je ta vaše, lze doslova spočítat na prstech jedné ruky – děkuji vám moc, děláte velmi důležitou a potřebnou práci na pozadí všudypřítomné duchovní degradace naší společnosti a pádu morálky, ve kterém lidé zapomínají na základní hodnoty, které jsou položeny již od vzniku společnosti. Lidé zapomínají na laskavost, upřímnost, důstojnost, empatii a bohužel peníze jsou v popředí zájmu, vytvářejí klamný pocit štěstí, bezpečí, radosti, protože mohou realizovat jakékoli potřeby – ale ve skutečnosti tomu tak není, peníze urychlují proces degradace společnosti.
Upřímně doufám, že díky webu Naše Pravda a díky práci jeho skvělého kolektivu se nám podaří alespoň trochu změnit náš život k lepšímu.
Paní Margarito, srdečně Vás zdravím
v těchto krajně pohnutých časech!
Za Vaše slova Vám patří můj obdiv, protože ani zdaleka si národ neuvědomuje skutečnosti, jež jste ve svém příspěvku uvedla. A protože je národ pohlcen jediným „smyslem“ života, tedy bezhlavou honičkou za penězi, není již schopen nijak si připustit k srdci, natož to svým rozumem jakkoli pochopit, že honba za penězi a pomíjivým materiálem z onoho národa činí bezduchou a tupou masu biorobotů s pudy, avšak bez citů a opravdového smyslu našeho bytí na této těžce zkoušené planetě.
Je to až k nevíře, nakolik byl národ v 19. století mnohem uvědomělejší, než ten současný národ technokratický, jenž se jeví stále více nadobro ztracen, bohužel.
P.S.
O Rusínech z Podkarpatské Rusi se skvěle vyjádřil i bývalý čs. diplomat, politik a publicista Bohuslav Chňoupek v článku „Ing. Bohuslav Chňoupek: Československo a Podkarpatská Rus“:
https://nase-pravda.net/2022-07-16-02/