V těchto dnech si připomínáme výročí Mistra Jana Husa a příchod slovanských Věrozvěstů na Velkou Moravu. Podobné události ilustroval na svých plátnech také Alfons Mucha.
Je zajímavé, že výročí upálení Mistra Jana Husa a příchod Věrozvěstů na Velkou Moravu jsou události od sebe tak historicky vzdálené a přesto jsou vnímány jako kdyby měly společného jmenovatele. Souvisí to s národní mýtem, který zpracoval jako skutečnou epopej do svého obrazového cyklu Alfons Mucha. Možná, že by se kritici panslavismu, jako je paní evropská komisařka Jourová, která si myslí, že panslavismus je hřích českých historiků a českých dějin, mohli někdy seznámit i s tím, jak to vypadá s prezentací národní mytologie i v jiných zemích.
Originální zpracování výjevů z fenomenálních pláten Slovanské epopeje Alfonse Muchy nabízí unikátní pohled na rozpohybovaný a ohromujícím způsobem scénickou hudbou podkreslený děj. Přesvědčí vás, jak nadčasové dílo mistr české secese stvořil. Producentem je společnost BigMedia, která stála i za nejúspěšnější výstavou výtvarného umění v historii ČR (výstava Lendl: Mucha v roce 2013) a dalších úspěšných projektů.
Pangermanismus měl stejné projevy zejména 19. stol., jenom jeho obrazové ilustrace byly méně monumentální. Byli na nich většinou císaři Svaté říše římské, králové, rytíři a bojovní válečníci. V pompézním pantheonu Wallhala, nedaleko Regensburgu, je dokonce jako poslední německý válečník prezentován kancléř Konrád Adenauer. A, bohužel, kdo ví proč i Matka Tereza.
Na různých hradech a zámcích ve Spolkové republice se podobná symbolika opakuje. I když nikoliv v tak vícedimenzionálním provedení. Není to tak legrační, nebo germánský dějepis méně nebo více ironizující, než Muchovy obrazové příběhy z dějin slovanstva. Je to téměř stejné. Celý cyklus začíná obrazem „Slovanů v pravlasti…“ (s podtitulem „mezi turanskou knutou a gótským mečem“) a „Slavností Svantovítovou na Rujáně“. Ale jsou tam i témata jako je monumentální obraz „Zrušení nevolnictví na Rusi“, na pozadí dodnes „neodstraněného“ Chrámu Vasila Blaženého na Krásném/Rudém náměstí v Moskvě. Avšak i „Zavedení slovanské liturgie na Velké Moravě“ a „Kázání Mistra Jana Husa v Kapli Betlémské“, jehož tématem má být „kouzlo slova – pravda vítězí!“.
Cyklus končí, dnes se nám to jeví jako symbolické, nedokončenou „Apoteózou z dějin Slovanstva“, ale také ve své době aktuálně vnímaného soudu s Omladinou na konci 19. století, S „omladinou“, jako budoucností nejen Čechů ale i Slovanstva.
Slovanská epopej je monument…
Slovanská epopej, o které se dnes mluví ze všech možných důvodů, a v těchto diskusích převažují zejména nápady, jak toto dílo komerčně využít, nebo dokonce je někde zašantročit, je také zajímavá tím, že je to jedna z dobových interpretací dějin slovanstva. Její kritici se domnívají, že je jako výtvarné dílo svým způsobem evropskou modernou a avantgardou, je jednostranná, ideologicky poplatná druhé polovině 19. století. To jistě ano, ale jsou zde shrnuta velká témata, podobně jako ta, která mají odůvodnit ty ve stejné době, a dokonce ještě o několik desetiletí později, ideu o vševládnost usilujícího pangermanismu. A budeme-li pozorní, i současného europeismu.
Monumentální obrazy Slovanské epopeje připomínají dílo, kterým Alfons Mucha předběhl to, co vznikalo ve filmové tvorbě v nejrůznějších zemích o téměř jedno století později.
Jednotlivé obrazy vyprávějí konkrétní příběhy, samozřejmě v pojetí autora nebo jeho spolupracovníků, nebo těch, kteří ho k tomuto veledílu inspirovali. Ale je to i přehlídka legend, které tolik urážely nepřátele nového Československého státu, ačkoliv době jeho vzniku byla epopej sotva dokončena. Dokonce bychom mohli říct, že stojí za to ji ukazovat i proto, aby se lidé, kteří navštěvují zámky v Bavorsku nebo Wallhalu na Dunaji, poučili o tom, jak výklad dějin může být různorodý a proměnlivý. Navíc, jak se mohou v českém prostředí nejméně dva obrazy, z těch, o kterých jsme se zmiňovali, stát předlohou k uznání státních svátků aktuálního kalendária České republiky.