Nielen z vonka, ale i z vnútra to už tak vyzerá, řekl by jistý slovenský bača při návštěvě Prahy i jiných českých měst a obcí. Stačí si poslechnout, jak se mezi sebou oslovují už nejen mladí lidé, tj. i politicky nastupující česká generace, kdy téměř nejfrekventovanějším slovem je „vůl“.
„Vole“ si přitom i několikrát v jedné větě říkají nejen chlapci a mladí muži, ale, světe div se, i příslušnice ženského pohlaví. A nejednou jim to „vole“ ujíždí i v rozhovorech s rodiči, z nichž někteří si to nechávají líbit. Protože je to teď normální, je to prostě „in“. Ale je snad vulgarita normální, i když se možná ani tak nemyslí?
Že by měl pravdu český satirik Jiří Žáček, který říká: Neproklínej učitele ani na něj neber hůl – jsi-li, hochu, v mládí tele, časem z tebe bude vůl? Jenže dnes i na některých školách se dětem a mladým lidem „věší bulíky na nos“, tj. vychovávají se z nich bulíci, jak se říkalo mladým volům nebo volkům.
Svět se mění a my s ním. Ve vědě a technice velmi rychle a v mnoha směrech zřejmě k lepšímu, ale v chování lidí a národů se mu to – jak se zdá – moc nedaří, spíše naopak. Rozmáhá se egoismus, netolerance, hrubost až sprostota, lhaní, arogance a vzájemná nenávist. A to vše a možná především i díky sdělovacím prostředkům a sociálním sítím, a také mnoha samotných politiků.
Všímá si toho i významná česká filozofka prof. Anna Hogenová z prastaré pražské Univerzity Karlovy:
Lže se tak, jako nikdy v mém životě. To nejhorší je, jak se lež přijímá.
A připomeňme i jaké lži, sprostota a nenávist se místo argumentů často šíří i z diskusí na internetu. Tento jev se ovšem týká nejen Česka. Jakoby na podpoře rozhádanosti, agresivitě a nenávisti mezi lidmi, národy a státy někomu velmi záleželo a dokonce dobře platil jejich podněcovatele.
Jedno z moudrých úsloví praví, že „v kalné vodě se nejlépe loví“. To znamená využívat zmatku, společenských krizí, chaosu, ale i válek k vlastnímu užitku. Dnes se k takovému lovu v kalných vodách využívá i stále krvavější válka na Ukrajině.
Oficiální západní propaganda věrna své politice „Zloděj křičí, chyťte zloděje“ zarputile tvrdí, že hlavním či jediným viníkem a zločincem je Rusko a V. Putin.
Ale stále více lidí je na základě postupně odhalovaných a ověřovaných faktů přesvědčeno, že jsou to především USA a jejich spojenci v NATO. A prokazatelný největší užitek z toho mají USA, které se válkou na Ukrajině snaží co nejvíce politicky i ekonomicky uškodit Rusku a mj. ekonomicky i svým poslušným zejména evropským vazalům. A zabránit i jim tak v možné konkurenci, až se ze svého současného rusofobního rauše probudí. A strašit a vydírat ostatní. A nevidí to snad už opravdu jen vůl.
Další hřebík do rakve Ukrajiny, ale i své vlastní pověsti teď zatlouká americká vláda rozhodnutím o dodávce ve světě zakázaných kazetových bomb Ukrajině. Pro svět je to další důkaz, že jí jde nikoli o pomoc ukrajinské armádě, která i tak i podle západních expertů nemá nejmenší šanci vyhrát, ale ve svých důsledcích o ještě bezohlednější vyvražďování co nejvíce lidí, v tomto případě Rusů i Ukrajinců, tj. Slovanů. A svět to vidí.
Jen náš sympatický pan prezident a pětikoaliční politici asi ne a ještě tomu tleskají. To se máme, že je máme, že?
Jan Werich
Člověk přišel na svět proto, aby tady byl, pracoval a žil. Jen moudrý se snaží náš svět postrčit dál, posunout výš. A jen vůl mu v tom brání, řekl ve své době Jan Werich. A nejsou to právě USA, které se i dnes zuby nehty a za každou cenu snaží udržet svou globální dominanci nad národy a státy a pokračovat v bezohledném neokoloniálním vykrádání jejich bohatství? Nesnaží se bránit jejich spravedlivější spolupráci a rozvoji?
Vůl všude zůstane volem, aťsi je spatřen kdekoliv, napsal již před téměř tisíci lety německý lyrik Walther von der Vogelweide. A obrazných volů dnes zejména v politice na Západě přišla na svět přehršel. Po posledních volbách je tomu i u nás nejinak a je jich už dost početné stádečko. Na každý pokyn nynějšího anglosaského impéria poslušně a často i radostně bučí a ochotně dělají, co se jim velí.
Otázkou pouze je, kdo z nich je u nás ten hlavní, aby si český národ nebo alespoň jeho část, protože zdaleka ne všichni takoví jsme, mohli jako my v legraci v dětství do kroku zazpívat: „Jdeme všichni spolem za tím prvním volem“. A „demokratickým Západem“ převychovaní do stáda ho následovat například i do války, tj. na jatka, jimž se on sám jak jinak jistě bude „demokraticky“ vyhýbat.
Zapomíná se přitom na památná slova Haliny Pawlowské: Kdy vůl nemůže škodit? Když ho nebudete volit! A mnozí z nás takové lidi volí a znovu volí a opět volí. Anebo nejdou k volbám a nechají je zvolit jinými. A pak se diví, kdo že to vlastně byl zvolen. Jenže když oni jsou tak sympatičtí a tak hezky vystupují a mluví…
Ale jak praví prastará moudrost: Kdo seje vítr, sklízí bouři a Kdo s čím zachází, tím také schází. Mnohé zaniklé říše, a to velmi velké a bohaté, by mohly vyprávět… A vše nasvědčuje tomu, že i nynější dominanci USA a Západu se čas rychle krátí.