PhDr. Ing. Jiří Weigl, CSc.: Neveselé letní přemítání

V dnešní glose se chci zastavit u dvou událostí, které plnily média v uplynulém týdnu. Tou první je úmrtí spisovatele Milana Kundery. Kundera je patrně jediným velkým českým spisovatelem, který dosáhl ve světě svým dílem všeobecného uznání a slávy.

Nikdo jiný se mu na poli literatury nepřiblížil a troufám si tvrdit, že asi ani nepřiblíží (včetně autora proslulého Švejka a nobelisty Seiferta). Srovnatelných velikánů má česká kultura jako šafránu a je proto nesmírně podivné, jakým způsobem česká elita Kunderu, jeho dílo i odchod z tohoto světa komentuje, hodnotí a vyjadřuje se k němu.

Souhrnně ona záplava slov vyvolává u nezaujatého čtenáře dojem, že u nás se úspěch neodpouští. Ani ve chvíli smrti nelze oslavit Kunderovo dílo, které si vydobylo u nás i ve světě proslulost, aniž by se český novinář a kritik falešným moralizováním a drby z jeho života nějak nepokusil snížit a pošpinit nějak jeho osobnost a její význam. Ta závist, která sžírala jeho generační kolegy, se přenesla na jejich domácí následovníky, kteří dští špínu na velikána s pocitem, že se tím zmocňují alespoň kousku jeho slávy. Časopisy, které se neštítí na politickou objednávku vytvářet byzantské kulty sporných politických figur, odpouštějíce jim pochybení a poklesky do očí bijící, se nestydí i v okamžiku smrti špinit a zpochybňovat osobu světoznámého autora, jako by tím šlo zmenšit jeho umělecký význam a úspěch.

Asi to patří k českému údělu – ti, kteří skutečně něco dokázali a vytvořili, jsou závistivci špiněni, hanobeni a vysmívání, zatímco jsou pilně budovány kulty falešných hrdinů a pochybných ikon. Česká malost a závist ležely jako balvan mezi velkým spisovatelem a jeho zemí. Můžeme se za to jenom stydět.

Druhou událostí, která poutala zraky celého světa, byl summit NATO ve Vilniusu a jeho výsledky. Nejen na Ukrajině se v souvislosti s nimi mluví o zklamání. U nás se před summitem hovořilo jenom o naší bezvýhradné podpoře co nejrychlejšího ukrajinského členství, za což se všichni ústavní činitelé stavěli. Nic takového se však ve Vilniusu nestalo, a tak mnohde panuje rozčarování. Nemělo by.

Útok Ruska na Ukrajinu loni v únoru vyslal vůči Západu jasný vzkaz – Rusko je kvůli Ukrajině připraveno jít do války, což také udělalo. Vyvrcholilo tím období neustálých ruských varování a hrozeb, odmítajících další rozšiřování NATO východním směrem, které započalo známým Putinovým projevem v Mnichově v roce 2007 a pokračovalo konfliktem s Gruzií, obsazením Krymu a boji na Donbase.

Západ nejdříve nevěnoval Rusku příliš pozornosti. V Jelcinově éře padlo na samé dno a přestalo být vnímáno jako reálný soupeř. Kvůli své slabosti muselo spolknout přiblížení NATO ke svým hranicím a přezíravé zacházení ze strany západních velmocí. Ani červené čáry, které začal rýsovat ambiciózní Vladimír Putin, nebrali ve Washingtonu příliš vážně. Rusko tedy začalo konat a výsledkem je válka. Putin tím říká, že nežertuje a rozšiřování NATO na Ukrajinu nepřipustí.

Americká odpověď na ruskou agresi je také jasná – USA do války kvůli Ukrajině nepůjdou, ale Rusko za své dobrodružství musí zaplatit velmi vysokou cenu. A to se také děje.

A zde leží také odpověď na otazníky kolem právě proběhlého summitu. Zcela logicky nedošlo k reálnému přiblížení členství Ukrajiny v NATO, neboť to by znamenalo závazek USA jít v případě pravděpodobného nového konfliktu Ukrajiny s Ruskem do války na straně Ukrajiny. Když USA nejsou ochotny vstoupit do války na straně Ukrajiny nyní, proč by braly na sebe závazek činit tak v budoucnu? USA nepovažují obranu Ukrajiny za takový svůj prioritní národní zájem, který by ospravedlnil válečný střet s jaderným Ruskem.

Plyne z toho mimo jiné to, že kdyby Ukrajina byla do NATO přece jenom někdy v budoucnu přijata, znamenalo by to fakticky reálnou devalvaci bezpečnostních garancí uvnitř aliance. A to bychom si měli vážně rozmyslet. Naše země už má totiž ve své moderní historii docela hořkou zkušenost s bezpečnostními garancemi, které velmocenský spojenec nehodlá dodržet. V tomto se svět bohužel nemění.

Příspěvek byl publikován v rubrice Analytika, Politika se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *