Osidla postmoderny a občanských svobod a práv.
Nakonec ne Hybris, ale Éthos.
Nemůžeme si zastírat, že by na život nepadly temné stíny.
Roztržka mezi člověkem a přírodou se alarmujícím způsobem promítá především do života naší civilizace, angažující se globálním způsobem na celé planetě. Přibývají výstražné hlasy o tom, že nad naší civilizací se stmívá, že je v rozkladu, že se blíží hodina jejího zániku.
Lidé stojí tváří v tvář důsledkům nerovnoměrného ekonomického růstu, nerovnoměrného globálního zabezpečení potravy, nedostatku vody, hrozivému úbytku deštných pralesů, znečištění oceánů, nežádoucím klimatickým změnám, nezvládnutelnému populačnímu růstu, nepředvídaným následkům geopolitických zvratů, válečných konfliktů a rostoucích migrací velkých skupin obyvatelstva. Světové problémy jsou stále propletenější a naléhavější. Elity světa s dosavadními korumpujícími způsoby vládnutí podstatné problémy ochrany a zachování světa neřeší.
Pociťujeme, jaké nechtěné důsledky má zákon heterogonie účelů. Současný člověk svou vrcholnou vědotechnikou nedosáhl zamýšleného stavu většího blahobytu, bezpečí a lidskosti, ale naopak upadá do stavu globální krize a svou činností mnohonásobně ohrožuje celou biosféru, včetně vlastního života a zdraví. Varuje pandémie vážné choroby.
Kdo je vinen? Nejeden kritik přítomného stavu světa položil otázku, kde se stala první chyba, odkdy se daly dějiny na cestu směrem pochybeného a škodlivého vývoje až k dnešku, do věku krizí, katastrof a kataklysmat.
Zavinilo prý to osvícenství. Šířilo vzdělanost, ideály svobody, rovnosti a bratrství a způsobilo odvrat od Boha. Žalobci ovšem zapomínají, že většina vlivných osvícenců věřila v Boha nebo ve Vyšší mravní princip. Zamlčují, že krutých konfliktů a nelidskostí nebylo v předosvícenské době méně, přehlížejí, že osvícenstvím iniciované zápasy a procesy vedly k demokratizaci společnosti, k rozkvětu průmyslu a k zlepšení životní úrovně většiny lidí v zemích západní civilizace.
Jiní nazřeli hlouběji do dějin a našli Francise Bacona a René Descartesa jako viníky dnešních nesnází. Empirismus jednoho a racionalismus druhého a spojení s exaktní přírodovědou jich obou prý přivedlo naši civilizaci do záhuby. To osočení zapomíná, že oba myslitelé uvažovali o světě a o uspokojení lidských potřeb v kontextu velmi tvrdých životních podmínek 17. stol. Nemohli a nechtěli navádět k bezohledné exploataci přírodních zdrojů. Respektovali je. Současné zneužívání vědy a techniky pro bezhraničně neodpovědné sobecké zájmy by si ani nedovedli představit.
Další pátrači objevili pachatele současného marasmu v době renesančního oživení antického naturalismu a racionalismu a v individualistické touze po osobním rozvoji a poznání světa. Ve skutečnosti renesance přispěla k zájmu o přírodu a k obdivu a úctě k ní, ale i k umění, k dějinám a k mnohostranné emancipaci člověka, který byl středověkými mravy a zvyky velmi utlačován.
Najdeme i autory, kteří se opírají o idealizovaný obraz středověké víry a prostého náboženského života. Chyba prý nastala, když se lidé nedali cestou láskyplného srdce, kterou ukazoval František z Assisi. Ten byl příkladem pravého života čisté vroucnosti, souznění s přírodou a v bratrské lásce i s opovrhovanými žebráky. Lidé se tehdy dali cestou rozumu, po které vedl Tomáš Akvinský, přední scholastický učenec. Ten pro ucelený obraz světa neváhal přijmout ani učení pohanského filosofa Aristotela. Nelze ten výklad přijmout bez námitek. I když si vážíme darů srdce a pohnutek, kterých rozum nezná (jak praví Blaise Pascal), nelze připustit, že racionalita je hodna zavržení. Rozum přece dává člověku poznání jako zbraň proti omylům, omezenosti, hlouposti, pověrám, dává mu vědomí poučené znalosti a odpovědnosti. Zbavuje ho bezmoci, dává mu zbraň proti hladu, chudobě a chorobám. Ale též proti svodům, intrikám a podvodům.
V napínavém pátrání po viníkovi současných výstražných protiřečení západní civilizace (kdo vlastně vypustil toho „džina z lahve“?) byl objeven i „naivní antropocentrický hegemonismus“ knihy „Genesis Starého Zákona“. Hospodin tu říká prvním lidem: „Naplňte zemi a podmaňte ji, a panujte nad rybami mořskými a nad ptactvem nebeským i nad všelikým zeměplazem.“ Ale rozumíme dnes po těch mnoha tisících letech správně tomu slovu „panování“? Jak asi vypadalo to „panování“ v podmínkách nerozvitého ruralismu? To přece není pokyn k neomezenému technicky maximálně výkonnému plenění a drancování přírody a jejích zdrojů. V kontextu života a práce biblických lidí je to spíše pobídka k primitivnímu lovu a rybolovu, k chovu domácích zvířat, k ručnímu obdělávání půdy a k pěstování plodin. A také k jednoduchému řemeslu a vůbec k sebezáchovnému mnohostrannému, ale skromnému hospodaření ve světě, jak jej Bůh podle Bible nedávno stvořil. Cožpak biblický člověk nebyl stvořen k obrazu Božímu, k obrazu Boha-Stvořitele? A nenáleží mu z toho důvodu o všechno stvořené i s úctou a láskou pečovat?
Ale nakonec byl pravý viník dopaden přece jen jinde. V mýtickém Řecku, na samém počátku civilizačního vývoje. Nikoli v biblickém ráji starých Hebrejů, ale u řeckého titána Prométhea. Prométheus se opovážil vzít bohům olympským oheň, dát jej lidem a naučit je písmu, řemeslům a vědám. Postavil se tak proti Olympanům v boji proti útlaku lidí. Ale v podání pátračů po vinících úpadku civilizace tedy Prométheus opravdu zavinil, že se lidé dali cestou pokroku, růstu a rozvoje, až dospěli k dnešní vážné krizi. Prométheovský princip svobodné lidské vůle, její vzpoury proti nadvládě a jejího zápasu s danostmi a překážkami, zápasu za rozvoj poznání a vzdělanosti byl tedy zpochybněn. A s ním i všechny historické podoby racionality a duchovního vzestupu. Ale tím je v základu zpochybněna veškerá západní kultura a celá civilizace. Máme se jí zříci?
Jako paradigma západní civilizace platil právě starý řecký ideál – žít ve shodě s přírodou a rozumem. Prométheovský princip rozvoje osobnosti, kritického myšlení, svobodné lidské vůle a její vzpoury proti překážkám a utlačující, omezující moci. Máme ho zavrhnout?
Pátrání po tom, co zavinilo současný civilizační úpadek můžeme uzavřít. Ani naivní biblický antropocentrismus s vírou, že Hospodin dal zemi celému lidskému pokolení, ani kritická racionalita antické filosofie, ani věda a technika počínajícího průmyslového věku, ani světový názor renesanční nebo osvícenský nejsou viníky. Jsou to směry, které umožnily pozitivní vývoj, kulturu a vzdělanost moderního člověka. Jsou to součásti jeho civilizačních tradic. Na vině je to, co vyvolalo nestejnoměrný vývoj společnosti, hegemonii finančního využití vědy a techniky, bezohledné drancování přírody, potlačení morálních zřetelů a despekt k neporušitelným hodnotám lidskosti, které nejsou za peníze.
Na vině je mediálně šířený pokleslý neoliberalismus finančních toků a extrémní egoismus, egocentrismus.
Jestliže paradigmatem moderny (novověku od dob renesance) byl princip přirozeného poznávání světa a rozumné pořádání věcí lidských, Ratio, paradigmatem postmoderny se stává Hybris.
Pojem ze staré řecké mytologie, překročení lidské míry, narušení řádů. Hybris narůstá z projevů rozkladu dnešní civilizace, z konzumní přesycenosti, nevázanosti, svévole, zpupnosti, zaslepenosti, chtivosti a chamtivosti.
Z intrik oligarchů a z ozbrojených konfliktů předstíraných cílů. Z popírání tradic národa, rodiny, ze znevažování norem etiky i estetiky. Pěstují se i ozbrojené konflikty. Otvírá se otázka unilaterální, bilaterální a multilaterální vlády nad světem. Válčí se. Takovou rouhavou Hybris stíhá v řeckých bájích Spravedlnost, také trestem bez míry.
Není tím trestem i nedávná pandemie koronaviru? Neprovází ji i globální pandemie chudoby? A nejsou tu bezútěšné konflikty mezi lidmi uvnitř státních hranic i mimo ně?
Přečetli jsme si, že 4 tisíce miliardářů a 16 miliónů milionářů vlastní 95 % světového bohatství. Přečetli jsme si, že i během pandemie vzrostly jejich zisky v USA o třetinu. Zároveň s tímto růstem bohatství však 50 miliónů zaměstnanců ztratilo práci. Jsou lidé na věky nepoučitelní?
I když opustíme svět řeckých bájí, neopustíme jejich odkaz.
Vidíme, že dnešní civilizaci nezbývá k záchraně nic jiného než – Metanoia, změna smýšlení. Odvrhnout Hybris, opustit bezohlednou vládu chamtivosti a svévole a vrátit se do časů, kdy vedle svobody existovala i odpovědnost a platil řád. Éthos. Nastolit Éthos.