Milana Blahynku lze srovnávat pouze s F.X. Šaldou. Mají mnoho společného. Většina kritiků buď odejde se svou generací, jíž se dívali na zoubek ať v dobrém, ať ve špatném smyslu.
Anebo pokračují, ale věnují se už jen minulosti, na současné autory si z dobrých příčin netroufnou, chtějí prožít slunná pozdní léta.
Šalda jako první a na dlouhou dobu poslední dokázal růst s každou generací. Zatímco jiní odešli do zaslouženého důchodu, Šalda se neobával rozdat si to s generacemi, jimž teprve teklo mléko po bradě.
Rozpětí jeho zájmů bylo neuvěřitelné. Nespočetnému množství básníků i spisovatelů otevřel dveře nebo aspoň dvířka do věčnosti. Jiným je naopak s gustem přiskřípl a několika málo zavřel. V naprosté většině si počínal podle práva, v několika případech ublížil. Je až neuvěřitelné, jak v kmetském věku (za jeho časů se stárlo rychleji) pochopil například generaci Devětsilu, jak porozuměl Nezvalovi. Počínal si jako správný otec – nejen chválil, nýbrž také trestal. Zejména svého Nezvala, u něhož ne vše pochopil, respektive ani nemohl pochopit. Proto i on se svými básnickými šiky vstoupil do věčnosti.
Pozorný čtenář si jistě řekne: nepíše se tu vlastně o Blahynkovi? Ano, píše. Milan Blahynka dokázal a stále dokáže držet krok s mnoha generacemi, aniž by však zrušil rytmus kroků vlastních. Oproti Šaldovi byl a je tolerantnější. Chápe dokonale, že poezie je masožravá rostlina a současně křehká květinka. Básníkům můžeš beztrestně vrtat koleno, ale běda, sáhneš-li na citlivé místo, o němž ví jen básník sám. A Blahynka je citlivý, citlivější než byl Šalda.
Abychom byli spravedliví – poezie od dob velkého F.X. již obsadila nové, Šaldou netušené kontinenty. A Milan Blahynka je zmapoval, přečasto jako první.
Každý zeměpisec se zprvu musí spoléhat na vlastní smysly, magnetická střelka tu a tam klame tělem. Pouze obkreslit mapu kartografa, který na panenskou pevninu vstoupil jako první, není žádné umění. Umění je i za cenu omylu zaznamenat hlavní obrysy objevené země a teprve poté se vydat do vnitrozemí.
Obojí je obtížné a leckdy nebezpečné.
Blahynka se neobával ani jednoho, ani druhého údělu, čekajícího (a číhajícího) na českého Stanleyho či Livingstona. Proti Šaldovi je v nevýhodě. Šalda žil a psal v relativně demokratické zemi. Dostal mnoho ran, mnoho jich rozdal, ale protivenství nikdy nedosahovalo sprostoty dneška.
Blahynkova nejdelší životní etapa spadá do doby rapidně se zrychlujícího zblbění ještě ne tak dávno sečtělého a zvědavého národa. Do doby, kdy uvidět v metru čtoucího čtenáře či čtenářku je vzácnější než narazit na z Národního muzea uprchlého brontosaura. Zato stádo, ovšem stádo totálně atomizované, nastupuje, jede i vystupuje s pohledem od narození přirostlým k displejčičku mobilu. Za sklíčkem je jejich svět, ani náhodou svět Máchy, Seiferta, Nezvala…
Ale kdyby jenom to. Šalda si mohl dovolit takřka vše, psát padni komu padni o pravici i o levici i svěřit časopis Fučíkovi. Milan Blahynka se spolu s námi dožil časů, kdy se učitel bojí žáka, žák učitele, matka syna a syn otce… Kdy se každý bojí před každým byť se jen uprdnout, neboť i tichý a skromný prd přece globálně oteplí už tak přihřátou planetu!
Milan Blahynka se nebál, nebojí a pevně doufám, že ještě dlouho se nebude bát čecháčků, začínajících den pohledem na korouhvičku: Jak že bude?
Blahynka ví, jak bude: jak má být – zataženo, oblačno i slunečno!