Ocitl jsem se mezi několika lidmi, kteří dostali prostor na stránkách LUKu, aby Milanu Blahynkovi popřáli k srpnovému jubileu. Zřejmě když jsem se zmínil o dopisech, které jsem si s Milanem Blahynkou vyměnil.
Můj první dopis reagoval na tento odstavec z Blahynkova článku v LUKu:
Karel Havlíček Borovský
Dokumentární pořad přesvědčující, že Karel Havlíček Borovský v Brixenu vlastně nijak zvlášť netrpěl, že to bylo vyhnanství ve skutečnosti splendidní, a že tedy bachovský absolutismus nebyl tak hrozný, jak se víc než staletí dokládalo, může u ‚dokumentaristů‘ mladšího věku vyplývat buď z neznalosti doby a někdejších hodnotových norem, což je trestuhodná nedovzdělanost, anebo je prostě diktováno odlišnou generační mentalitou.
PhDr. Milan Blahynka, Csc. (* 29. srpen 1933 Ružomberok)
„Milane“, oslovil jsem pana Blahynku po kanadském způsobu:
Během svého kanadského života jsem si u Josefa Škvoreckého koupil knihu Jiřího Moravy C. a k. disident KHB. Původně to byla disertační práce, která mimo jiné zmínila ekonomické pozadí deportace. Havlíček měl apanáž odpovídající příjmu hejtmana. To se hodilo lidem, kteří potřebovali rozbourat „komunistický“ mýtus národního hrdiny, který v Brixenu „tolik trpěl“. Ve hře České nebe je nominace našeho mučedníka do Nebeské komise uvedena narážkou: „No trpěl, trpěl, byl v Alpách a měl tam polopenzi.“ Hodně se tomu tleská. Problém je samozřejmě v tom, že se do peněženky nahlédne snadněji (a ochotněji) než do duše. Nedávno jsem kdesi četl, že KHB byl vlastně s Bachem kámoš. To zapadá do nového, již „pravdivého“ pojetí naší historie, která hledí na období po roce 1620 víc než shovívavě. Proto máme v Pantheonu NM bustu válečného zločince Franze Josefa I. i jeho ženy Sissy a nikoli KHB nebo Karla Čapka.
Milan Blahynka mi odpověděl způsobem, který mi vyrazil dech:
Vážený a milý pane JJ, ani nevíte, jakou radost mi udělala Vaše e-depeše, neboť právě Vás si mimořádně vážím a jako moravský venkovan, který se jen snaží pozorně číst (nejen z knih a tisku) jsem se nikdy neodvážil Vás oslovit ve Slovanském domě, kde jsem Vás viděl.
Já na to:
Milý pane Blahynko, proboha, kam svět spěje, když se vědec Vašeho formátu neodváží oslovit mě, pisálka v důchodu? No, jsem spisovatel, protože cosi spisuji a publikoval jsem několik knih. Zvládám to, protože mě učitelé češtiny nenechali příliš zpustnout.
Jejich působení bylo nenápadné a možná proto jsem měl paní učitelku Černou, Friedla a Stýbla rád. Moje generace (ročník 1942) žila v kulturně obohacujícím prostředí. Měli jsme povinnou četbu, byl Klub čtenářů i poesie a přišla šedesátá léta. Náš slovník obohacoval Semafor, Vodňanský se Skoumalem, Dědeček s Buriánem a později i Jára Cimrman. Moje první písemné výtvory měly podobu polomilostných dopisů. To bylo v době, kdy ještě byly telefony v domácnostech vzácností, a já jsem si potřeboval sjednat rande se svou tanečnicí Danicou. Bydlela v Dejvicích, kdežto já na opačném konci Prahy. Potíž se psaním nastává v okamžiku, kdy se autorovy názory rozcházejí s těmi momentálně žádoucími. To je můj případ, protože na mnohé historické události mám zcela odlišný názor.
S Milanem Blahynkou jsme si vyměnili několik dalších dopisů a naše korespondence se poté vytratila. Člověk jeho formátu, blížící se devadesátce, má potřebu to či ono ještě začít a načaté dotáhnout do konce. Beru to tak, že jsme si vzájemně sdělili, co bylo zapotřebí.
Přeji Milanu Blahynkovi tolik svěžesti a fyzického zdraví, kolik je za daných okolností možné. Jsem mu vděčen za naše přátelské dopisové setkání. Pomohlo mi pochopit falešnost hesla „nejsme jako oni“. Jsou daleko horší, protože dělají to, co dřív s takovou vehemencí odsuzovali.