Které sudičky podněcují nenávist mezi Židy a Palestince a vštěpují jim vědomí, že válka je jediné řešení sporu dvou náboženství, sporu, který se táhne od biblických dob a vůbec nepočítá s mírem?
Vstaneme a budeme zabíjet první, říká profesor Efraim Inbar v rozhovoru s Lidovými novinami, aniž si uvědomuje, že naslouchá prastarému pudu, který přebíjí jakékoli duchovní a kulturní síly, pokoušející se od Kristova evangelia o zlidštění dravce v člověku. O odhodlání bojovníků, inspirovaných tím nejhorším možným výkladem koránu, zabíjet bez ustání nevěřící i sebe, dnes bezpochyby nikdo nepochybuje (ZDE).
Které sudičky navedly ukrajinské patrioty, obdivovatele německých válečníků bojujících proti Stalinovu impériu, aby útisk mnohamiliónové ruské „menšiny“, která žije na svém území od nepaměti, považovali za svou historickou povinnost? Kde se v nich vzala odvaha vzít na sebe válečné útrapy spojené s devastací vlastní země, diktované americkou a severoatlantickou záští vůči Putinovu Rusku?
Proč Zelenskij, ruský odrodilec, je s to za obranu hranic, narýsovanou sovětským odrodilcem Chruščovem (chrušč je ukrajinsky chroust), platit krvácením ukrajinského národa a vlasti? Proč Zelenskij přirovnává napětí mezi Ukrajinci a Rusy k tisíciletému boji Židů s vyznavači islámu? Vede ho k tomu jeho židovský původ?
Udeřila dnes hodina všeobecného zabíjení? Dožili jsme se toho, že tisícileté úsilí filosofů, básníků, vědců, i některých náboženských reformátorů a osvícených vládců, o nastolení lidských, ne přírodních zákonů, právě dnes, v době závratných vědeckých objevů, se ocitá v troskách? Dostanou-li se atomové zbraně do rukou fanatiků Hamásu nebo Pravého sektoru, nic již nepopsatelné nebezpečí hrozící lidstvu nemůže zastavit. Není tváří v tvář takové hrozbě Picassova holubice míru směšná?
Predátoři v přírodě zabíjejí z nutnosti zachovat rod, neznají dobro ani zlo. Naproti tomu predátoři v lidských hordách zabíjejí vědomě poslušni příkazů odněkud shůry, kde je na velkém svitku psáno, co bylo, jest a na věky věků bude? Tyto vznešené příkazy se dovolávají pudu smrti, ale zabíjení tu není dáno přírodní nutností, nýbrž neomezeným příkazem tlupy, hordy, náboženství, národa, státu.
Není nejvyšší čas zamyslet se nad Kristovou výzvou: „Miluj své nepřátele!“? (Matouš 5: 39, 44) Nemusíme Kristovu osobnost vnímat ve shodě s věroukou křes-ťanských církví, ale jsou tu slova evangelia, kterým nelze upřít historickou platnost. Nebyl Kristův „nesmyslný“ výrok výkřikem reformátora–extrémisty, který chtěl v době nekončících bratrovražedných válek (čtěme pozorně podrobné popisy válečných masakrů ve Starém zákonu) ukázat na marnost proroky a dějinami posvěceného zabíjení? Nevychází toto šokující poselství z myšlenky, že je třeba opustit logiku války, vyjádřenou principem „oko za oko, zub za zub“, k logice míru?
Není na čase přejít od prastaré tradice nikdy nekončících krvavých rvaček mezi sousedy k rozhodnutí vidět i v nepříteli člověka?
Neříká Kristovo poselství, že nepřátelé jsou lidé jako my a že zabíjením zabíjíme i samy sebe? Vím, že tváří v tvář konkrétním krvavým událostem je nemožné mluvit o míru, ale nevytváří odplata další důvod k zabíjení? Někdy je třeba pekelný řetěz příčin a následků přetnout rozhodnutím, které ne každý pochopí a k němuž, bohužel, nikdo nemá odvahu.
Není to však věc okamžitého rozhodnutí, ale dlouhodobé oboustranné revize příčin nenávisti a zabíjení. Musíme se vzdát naděje, že ani tento perspektivní výhled nemá šanci?
Ptejme se:
Čím se liší zabité izraelské dítě od zabitého palestinského? Je bolest izraelské matky nad zavražděným dítětem větší než bolest palestinské? Proč máme prožívat pláč ukrajinské matky nad zabitým synem, zatímco pláč ruské matky nad synem, z něhož zbyla jen hromádka spálených kostí, má nás cynicky zatvrdit?