Na dosud český mobil, byť vyrobený v Japonsku či kde, mi přišla hřejivá výzva:
„Užijte si surfování, streaming a gaming v nové dimenzi. S naším superrychlým a spolehlivým pevným internetem o rychlosti až 1 Gb/s posunete své online zážitky na vyšší level.“
Přiznávám bez mučení, že nevím, co si mám a mohu užívat a musím se obrátit na odborníky, jež naštěstí v rodině máme. Otázka je, zda vůbec chci vyšplhat na nějakou level, když bych radši žil na úrovni.
Začal jsem se učit angličtině již ve 4. třídě. Podotýkám, že podle sovětské učebnice. Dodnes ji mám, se zelenou obálkou, tenkrát všude k dostání. A dodnes si z ní pamatuju mou první anglickou větu: „Kate, take a plate.“
Chtěl jsem se totiž stát námořníkem, jako snad každý dětský čtenář Robinsona, Verna a spol. Strýček Rudolf mne poučil, že tedy budu muset ovládat angličtinu.
Námořníkem jsem se nestal, ale angličtina mi později přišla vhod. Hovořil jsem však, četl a to nejdůležitější – psal básně – česky!
Tabulky s názvy ulic, psané na první řádce v němčině a teprve pod nimi v češtině, jsem viděl jen ve filmech a knihách z doby okupace.
Potupná dvojjazyčnost národu jistě až tak nevadila, v protektorátu musel překousnout horší věci. Hlavně když ho v relativním bezpečí domova směl posměšně nazývat protentokrátem a vymýšlet anekdoty typu pozdravu „Stálý nový zdraví“, což měl zdravený pochopit jako „Stalinovi zdraví“. Nu, k popukání!
Leč v květnu 1945 zmíněné tabulky strhávali především ti, co s dodnes nepřekonanou produktivitou vyráběli pro konečné vítězství Říše zbraně a najednou měli máslo na hlavě. Zatímco ti, co tak nečinili, byli buď mrtvi, nebo se teprve vraceli z koncentráků.
Jak to bylo za Rakouska ještě nezbouraného znám taky jen z literatury a zachovaných vzpomínek.
Je z nich zřejmé jediné: ještě 27. října 1918 svým národům vládl dobrotivý císař. 28. října se z něj mávnutím kouzelného proutku, který tak často jediným švihnutím změní dějiny, stala kreatura.
A pověstní c. k. orlíčci? Kam odletěli z erárních čepic?
Vojáci, kteří ještě docela nedávno stříleli vzbouřivší se kamarády v Rumburku či v Boce Kotorské, je neprodleně strhávali a málem jimi zahltili Vltavu, za každého režimu tekoucí svým neměnným proudem.
V té době už začal být Jaroslav Hašek, velký bourač Rakouska, obviňován nikoli už ze zrady mocnářství, které se k němu chovalo jakožto ke spisovateli-humoristovi značně benevolentně (ano, jsou na to doklady!), nýbrž ze zrady novopečené republiky, která ještě nestačila vychladnout a už začala šlapat na paty zlotřilým socanům.
Inu, nic nového pod sluncem. Slunce si lidské servility ani lidského hrdinství nevšímá a stejně vydatně svítí na posrané, předposrané i na neposrané.
Ruské nápisy se na pouličních tabulkách nikdy nevyskytly. Azbuku jsme se sice učili už jako matčině prsu sotva odrostlé děti, nadšeně jsme vítali sovětskou pšenici, Gagarina, Stalina, Chruščova i Brežněva (jeho obočí se tolik líbilo píseckým soudružkám, když navštívil tamní textilku Jitex), ale nadávali jsme potichounku zase jenom do peřin.
Teprve na sklonku socialismu jsme si pouštěli hubu na špacír v každé hospodě, netušíce, že pivo bude zanedlouho, ještě za našich tolik proměnlivých životů, stát stovku.
Koneckonců to byli Sověti (žádní Rusové), kdo si zahráli s Amerikou s odkrytými kartami.
A vida: oběma karbaníkům vyšlo „Voko bere!“ a tak si plácli.
A nás holt připlácli na momentálně větší hromadu.
Vraťme se však ještě na skok před Velký Vítězný Listopad (vypadá to, že v listopadu, i když je třeba zrovna říjen, padá nejen listí, ale i režimy).
Vše, co bylo hezké, bylo sovětské, a všechno sovětské bylo hezké, ale nikdo nás k tomu podlézání nemusel nutit, tak nějak jsme si zvykli, že když motyka spustí, je tu pohotově Velký rudý bratr, a ten ruku zákeřného zaoceánského dřevorubce včas zadrží.
Samozřejmě byli i ti, co upřímně věřili, že se Sovětským svazem a nikdy jinak. Například moje maminka i otec i já. Jenže se ukázalo, že před „…a nikdy jinak“ lze dosadit kdeco a kdekoho. Hlavně když je Velký brácha hodně velký!
Z předchozích řádek jako by vyplývalo, že nám byl každý protektorát jaksi vnucen.
A zas a znovu se notoricky ukazuje, že nikoli, že si o hůl řekneme sami, že o ni poprosíme a že uděláme vše, jen aby byl páníček se svými věrnými čecháčky spokojen.
Z pražského deníku Metro si denně vystříhávám osmisměrky. K ostatnímu textu můj zrak zabloudí zcela výjimečně.
Jenže i zde platí o úsloví o odříkaném chlebu a největším krajíci. Nemám na mysli moment, kdy mi nechtěnou náhodou padne do oka jméno Pavel Hrabica, byť jde o ukázkový, fenomenální příklad českého skrčenectví. Příklad nepřestajné a jistě vyčerpávající připravenosti na očekávanou či nečekanou změnu počasí, nebo – nedej bože – podnebí!
Tací se zoufalým podkuřováním momentálním vítězům snaží smazat svou minulost. Jenže ta – jak snad známo všem vlezdoprdelistům – vrhá dlouhé stíny.
Kdyby se toho dočkali jejich pravověrní otcové!
Leč k věci. Díky začátku školního roku, zřejmě spojenému s potřebou ještě víc se přiblížit momentálnímu hegemoníčkovi, jsem zjistil, že denní opium Pražanů – Metro, přešlo na anglické titulky.
Nenajdeš už rubriku Zprávy, nýbrž News. Tady vám třeba poradí výše zmíněný univerzální znalec přitažlivým článkem „Krká, smrdí a nemyje se. Jak naložit s kolegou“.
Kultura ještě odolala, byť pro úspěšné české „kulturníky“ vynalezla rubriku Frajer.
Když jste dostatečně in, můžete se přihlásit do soutěže JA Czech.
PLUS+ vás poučí, že „svačina musí být zdravá“. Autor zapomněl dodat, že nemá být předražená, což je však podmínka jen těžko splnitelná.
Poněkud nejasná je rubrika Play. Leč kdo si hraje, nezlobí a tak si v ní můžete vyluštit mimo jiné luštěnku.
A jestlipak víte, že existují i „kreativní svačiny“? Váš oblíbený youtuber vás ochotně poučí.
Především potřebujete „skvělý box – základ“. Následují „jablka, co mají styl“ a „super parťák – tyčinka“. Ta totiž za pouhých 39,90 Kč „skvěle chutná a zasytí“.
Co víc si můžete přát?
Nebo máte „strach z návratu do školy?“ Rubrika Back to school vás dozajista dostane. Hlavně „don‘t use all yours fingers“.
Rodilý Brazilec Alex Costa přirozeně nemá na mysli, že se nemáte šťourat prsty na skrytých intimních místech těla. Naopak, všemi prsty si musíte masírovat obličej, německy Gesicht, anglicky face, abyste okouzlili profesory i spolužáky.
I exotický vševěd se však vidí nucen postesknout si, že „elegánů, kteří se nebojí experimentovat, přitom v tuzemsku moc není“.
Není divu, milý Alexi, více než čtyřicetileté přežívání v komunistickém žaláři si vybere daň i na obličeji (Gesicht, face).
Pokud chcete prožít „udržitelný školní rok“, poradí vám „módní influencer a rodák z Německa Marcel Floruss“. Jistě vám pomůže udržet na uzdě i váš rozpočet.
Naštěstí influenceři všech zemí každoročně nezištně radí, „jak v září vypadat ve třídě co možná nejvíc cool“. Čili netrčet mezi nápaditějšími soustudenty a soustudentkami jako Jakešův kůl.
Přitom je to tak prosté, milý Watsone. Stačí sledovat nejrůznější „influencery a youtubery“ (neplést s tuberáky).
„Internetoví průvodci životem“ (ano, až tam jsme dospěli) vám nezištně vysvětlí, jaké „oblečení, obuv a další imageové kousky“ si pro nadcházející školní rok pořídit.
Potřebujete „ty správné tenisky“? Pak volte „sneakers, sneaker collector či sneakerhead“, jinak budete za ruského trolla!
Už zdaleka nestačí jen pouhé nošení, ale jde hlavně o „shromažďování, sbírání designově originálních tenisek“, ať už vaše sbírka smrdí snesitelněji či nesnesitelněji.
Váš influencer vás neopustí a bude s vámi „sdílet deset nejlepších tenisek pro školní rok 2023/2024“.
Radím vám, vsaďte na „osobního favorita“ z amerického San José a jeho tip: Adidas Ozweego. „Mají tu výhodu, že nemají nijak extra viditelný branding.“
Přednost zásadně dejte influencerům (česky radílkům), kteří „své tipy neověšují heslem Back to School“. Jen tak a nejinak se totiž dopracujete k nenahraditelným „trendy přezůvkovým pantoflím Birkenstock“.
Časy se mění o překot a tím spíš dnes platí: „Zpátky ni krok!“.
Další oblíbený youtuber, v jehož stáji jsou ustájeny neuvěřitelné čtyři miliony telecích členů, doporučoval ještě nedávno svému stádu, „aby si pořídilo správnou kolínskou flanelovou či čistě bílou košili, minimalistický batoh, kosmetickou taštičku, nabíječku či bezdrátová sluchátka“.
Letos však položil důraz na „čistě bílý pár tenisek, módní hodinky, tmavé džíny, notebook a opakovaně použitelnou láhev na vodu“.
Ano, už nikoli „učme se, učme se, učme se“, nýbrž „pijme, pijme, pijme“!
A co pověstné tepláky? Nevyhynuly změnou politického povětří? Ó nikoli!
Loni „se objevovala značková tepláková souprava skoro na každém back to school, nyní je však v módě nosit takzvaný Old Money Aesthetic, tedy tvoření uniformního vzhledu, který vyzařuje bohatství, eleganci a úroveň, aniž by byl okázalý“.
A inspirace? „Móda vyšší třídy z počátku 20. století. Zástupci této třídy nenosili tepláky.“
Naši svazáci 50. let rovněž horovali pro tepláky, ale stavěli v nich stavby mládeže, aniž by se báli 1. září.
Tak co? Už vás strach z návratu do školy přešel?
Pokud to nedáte ani po této výživné dávce informací, nezoufejte, „youtubeři to řeší i keckami“! Nepochopil jsem přesně jak, ale asi to nějak souvisí s kecáním.
A pokud máte nouzi o četbu, kupte si „Fajn čtení (nejen) pod lavici“ podle rady „nejsledovanější české youtuberky Michaely Faktorové“.
Rozhodně nečtěte, co vám samo přijde pod ruku, dejte na rady zkušených, jinak by vám mohl padnout do ruky třeba – nedejbože – Komunistický manifest!
Ještě než v kdysi sečtělém Česku zavládne heslo „Rozhodně nic nečtěte“, nakupujte u odporníků, pardon u odborníků.
Letos předmětnou youtuberku nejvíc nadchl „fantasy příběh Legendy a latéčka, kde se hlavní hrdinka rozhodne odložit svou zabijáckou sekeru a otevře si kavárničku“.
No nečtěte to!