V médiích se objevila překvapivá zpráva, že poradce premiéra pro národní bezpečnost, svým reálným vlivem faktický ministr zahraničí, Tomáš Pojar navštívil Peking, kde jednal dokonce s prvním mužem čínské diplomacie, členem politbyra komunistické strany a bývalým ministrem zahraničí Wang I.
Pojar prý podle čínské agentury Xinhua čínského představitele ujistil, že „Česko chce k vývoji vztahů s Čínou přistupovat pragmaticky, přičemž je ochotné zesílit spolupráci a vzájemnou výměnu a položit základy pro dlouhodobý vývoj bilaterálních vztahů“. Poradce Fialovy vlády také svého čínského partnera ujistil, že se nic nemění na uznávání politiky jedné Číny, uvádí agentura.
Čínský politik a diplomat Wang I
To je pěkné. Po dvou letech oficiálně vyhlašovaného nepřátelství Číně českými vládními politiky, po jejich provokativních cestách a telefonátech na Tchaj-wan a permanentní protičínské kampani v mainstreamových provládních médiích se najednou klíčový tvůrce české zahraniční politiky této vlády objeví v Pekingu a na velmi vysoké úrovni tam „chce pokládat základy pro dlouhodobý vývoj bilaterálních vztahů“, které tato vláda doposud systematicky rozbíjela, a zdůrazňovat naší oddanost politice jedné Číny.
Tento příklad výstižně charakterizuje faktickou absenci odpovědné zahraniční politiky Fialovy vlády a vládnoucí pětikoalice. Její jednotliví představitelé (Vystrčil, Pekarová, Černochová a další) si dělají, co chtějí, bez ohledu na nějakou jednotnou linii seriózně provozované zahraniční politiky. Výroky a činy vyvolávají mezinárodní skandály a krize ve vztazích s jinými zeměmi a svými aktivitami naši zemi poškozují, zesměšňují a znevěrohodňují v mezinárodních vztazích.
Obranu a prosazování českých národních zájmů politici této vlády dávno nahradili patolízalstvím vůči spřáteleným velmocem a na odiv stavěnými gesty, o nichž předpokládají, že by se cizí vrchnosti mohla líbit. Okamžitě ujíždějí do epicenter momentálních politických krizí v okolí, tam se okázale fotí a pronášejí silné výroky, které nemají žádný efekt, kromě toho, že naší zemi vytvářejí problémy a nepřátele. Nejhorší je, že tento přehnaný aktivismus po českých politicích ze strany spojenců ani nikdo nechce a také nám za to nikdo nic nedá. Příkladů z minulosti je bezpočet.
Škody, které tato prvoplánová, na vnější efekt kalkulovaná politika působí, jsou ovšem bezprostřední a hmatatelné. Česko-čínská relace toho je zřetelným příkladem. Bohorovnost, s jakou vládní politici hovořili otevřeně o našem nepřátelství vůči Číně a bourali tak základy vztahů s ekonomickým gigantem a druhou světovou velmocí, brala dech. Lehkost, s jakou obětovali donedávna největší trh pilíře české ekonomiky Škody Auto, rozum nebere. Dvaceti třímiliónový Tchaj-wan nikdy nemůže být alternativou půldruhamiliardového čínského kolosu, jak se nám snažili donedávna z nejvyšších míst namlouvat.
Stejně hysterická, přehnaná a skutečné české zájmy nerespektující je dnešní česká politika vůči ukrajinské válce a krizi na Blízkém východě. Řídíme se hysterickými emocemi a pod jejich vlivem sázíme na vojenskou eskalaci konfliktů, jejichž pokračování naší zemi vážně poškozuje a ohrožuje. V důsledku nich ztrácíme trhy, odbytiště našich výrobků a zdroje surovin. Přitom dobře víme, že vojenská řešení jak na Ukrajině, tak na Blízkém východě neexistují a nemohou přinést stabilitu a mír. Přesto si česká zahraniční politika libuje v neodpovědném válečnickém extrémismu, spoléhajíc na to, že skutečné řešení bude na někom jiném. Falešné siláctví, projevované v těchto zahraničněpolitických otázkách, zastírá neschopnost a neochotu této vlády prosazovat české zájmy v daleko pro nás podstatnější evropské politice. Tam je premiér Fiala schopen se ozvat pouze, pokud jde o vztah EU k Izraeli nebo Rusku. Když by mělo jít o hájení českých zájmů vůči šílené evropské zelené politice, tehdy mlčí jako ryba.
Nakonec, po všech těchto smutných peripetiích, nezbyde, než slézt z výšin dolů, začít brát v úvahu zájmy a potřeby skomírající ekonomiky a začít lepit střepy vztahů, které politický diletantismus a neodpovědnost zničily a poškodily. Cesta Tomáše Pojara do Pekingu je příkladem takového pozdě přicházejícího realismu.
Nakolik má šanci poškozené vztahy skutečně napravit, je otázka.