K letošnímu dvojitému výročí Jaroslava Haška vydalo nakladatelství Grada Publishing / COSMOPOLIS knihu Tomáše Syrovátky HAŠKOVINY s podtitulem Humoresky v mezích zákona.
Navázat na Haška není jen tak, zejména dnes, kdy cenzura funguje jako dobře namazaný mechanismus a vláda vyzývá uvědomělé občany k udávání neuvědomělých či jinak uvědomělých občanů.
A tak projevil Tomáš Syrovátka (shoda se jménem Tomáše Syrovátky, autora LUKu, je jen náhodná) značnou dávku občanské odvahy. Není samozřejmě žádný Jánošík, jeho satirické pero útočí opravdu jen v mezích zákona. S tím ovšem, že protektorátní zákony jsou tuze pružné a v případě nerozhodnosti rozhodne nejšikovnější a nejdražší advokát.
Sám přiznává: „Cílem je především pobavit, ale také si rýpnout tam, kde to naši současnost nejvíc ,svrbí‘.“ Podrbání přece snese každý režim. „My Češi jsme ale pořád Češi, pitomost zůstala pitomostí a čtenář se taky rád zasměje stejně jako za císařpána.“
Co se týká českosti, mám jisté obavy z jejího rozředění jinými, houfně se k nám deroucími národnostmi. Ale každý protektor české kotliny věděl, že kdo se směje, ten nezlobí a proto nějakou tu srandičku podporoval.
Poněkud to vyvrací autorův aforismus „I průměrný cenzor ví, že s humorem není žádná sranda“, leč aforismus sám říši nerozvrátí. Jen podotknu, že aforismy, jimiž jsou uváděny jednotlivé kapitolky, patří k tomu nejlepšímu v knize! A tak uvedu aspoň ještě jeden:
„Dobrý člověk ještě žije“, napsal jeden spisovatel optimisticky. Ale zajímal se někdo o to, jestli se ještě dobře žije člověku?
Syrovátka si rýpne i do příkazů Evropské unie stran zvířectva. Neuvádí sice, že krávy nesmějí (nadměrně) prdět, zato se ústy nejmenované selky zastává koz: „Omotávat šálu kolem nozder? A jak to té němé tváři vysvětlím?“ Vesnici, dějiště knihy, pobouří i kovidový zákaz vycházení z chlívků (rozuměj koz): „Kdo to kdy slyšel, aby boží tvor nesměl několik dní na světlo boží?“
Nakonec to zabedněncům osvětlí hejtman: „Já jsem od začátku říkal, že s dobytkem se nesmí zacházet v rukavičkách.“
Dojde i na různost, ba četnost pohlaví, v daném případě o pohlavní rovnoprávnost kanárů. Místní porotkyně, dáma v pánském klobouku, usadí místního natvrdlíka: „Nepoužívejte mužský rod, kdy se vám zachce, vy zaostalá patriarchální opice! Každý má to pohlaví, které si vybere, to bude co nevidět vědecký fakt! Dvě pohlaví: To je dneska málo.“
Nemůže to dopadnout jinak, než rozpačitým závěrem vědeckého konzilia: „Pacientka žádá o provedení změny pohlaví z mužského na ženské, ačkoliv podle lékařského nálezu ženou již od narození je. Jak uspokojit její potřebu, Bůh suď!“
Vesničku trápí i zákaz požívání nápojů na ulici. „Když neumíme rozpoznat, co individua na ulici konzumujou, zakážeme pít úplně.“ Neuvědomělí rejpalové však namítnou: „A co když někdo potřebuje zapít medicínu? A co kojení? Je to konzumace? Když matka předtím požila?“ Nakonec přijmou řešení hodné krále Šalamouna: „Vyhlásit i nejveřejnější místa za přísně neveřejná.“
Kamenem úrazu se stal i zákaz topení uhlím, následovaný zákazem větrání a vycházení. Ještě že tu byla pošta: „začala lidem posílat teplé ponožky“. Kniha se ovšem poněkud opozdila za realitou: dnes už pošty nebudou posílat ani dopisy, natož ponožky, protože prostě nebudou!
Ještě že nevymřel tisk. Místní lesník vyzrál i na fejky: „Sedl si do křesla a otevřel sto let staré noviny. V nich taky nebylo lautr nic pravda, ale proti tomu, co se píše teď, mu to připadalo jako Písmo svaté.“
Ve vsi působí i spisovatel in spe. Touží oslavovat zřízení, které pokládá za nejlepší v dějinách. Avšak třikrát běda. Z novin se dozvídá, jak se stát zadlužuje. Začne tedy u sebe. V kamnech netopí, aby měl na stále dražší papír. Nemyje se, aby ušetřil za mýdlo, nepoužívá městský vodovod…
Žije zde i notorický čtenář novin, z nichž však čte převážně jen titulky: „Stop kouřícím komínům… Náš kontinent technologickým tygrem… Zdroje jsou: založíme fondy na financování fondů…“
Optimismus do žil mu nalijou slova premiéra: „Jsme hrdí, že letos staneme v čele kontinentu. Píšeme dějiny Evropy a neklademe si malé cíle. Lidstvo zítřka bude nejsilnější ve své historii.“
Po několika měsících však čte alarmující titulky: „Ceny lámou rekordy – rodiny topí odpadem… Nemáte na jízdné, choďte pěšky… V době ledové bylo hůř…“
Uklidní ho teprve čerstvá slova premiéra:
Končí čas, kdy nám bylo svěřeno kormidlo Evropy. Co se nám podařilo? Lidé nežijí hůře než zvířata. Nechodí neoblečení. Cíle jsme dosáhli: národy jsou dnes otužilejší a odolnější než kdy dřív!
Čtenářské zážitky završí typicky česky. Přikryje se novinami a po kolikáté už propadne optimismu: „Přece nejsem pitomej. S rumem to do rána přežijeme, a pak se uvidí…“
I uvidělo se! Řízením osudu se v samém závěru knihy autor setká s Haškem a pozve ho na pivo!
Zbývá dodat, že knihu doprovází humorné kresby Petra Urbana, jež pasují k textu jako příslovečná p…l na h…c!