Máme za sebou oslavy sedmnáctého listopadu, které se však spíše než připomenutí hrdinného boje našeho studentstva proti nacismu v roce 1939 zvrhly v kýč.
Česká televize své diváky po celý den masírovala povinným veselím s tím, že přinášela toliko pohledy uvědomělých občanů, kteří se radují ze „svobody“.
Mohli jsme tak slyšet pouze hlas těch, kterým přijde, že se dnes mají nejlépe, jak si jen člověk umí představit – a současně těch, kteří svobodu slova skutečně mají, neboť říkají to, co si vládnoucí přejí.
Demokracie se ale poměřuje diskusí – a tím, jaký prostor dostávají oponenti. Kritika stávajícího režimu ale 17. listopadu na programu, aspoň České televize, neproběhla.
Přitom je, co kritizovat – a je toho více než dost. Pro samý mediální optimismus nějak vypadlo, že 34 let po událostech z roku 1989 klesá naše průmyslová výroba kvůli nekonkurenceschopnosti našich podniků, což je způsobeno drahými energiemi – a tedy tragickou energetickou politikou Fialova kabinetu. Problémy hlásí například Třinecké železárny. Společnost Hyundai Nošovice již avizovala, že nejméně jedna její výrobní hala bude masově propouštět zaměstnance. Jak dlouho ještě budeme čekat, než se hororové vize masové nezaměstnanosti a krachu našeho průmyslu stanou realitou?
Čím je v naší zemi hůře, tím více lidí začíná pociťovat strach ze svobodného vyjadřování svých kritických postřehů. S Vítem Rakušanem přišel do naší společnosti strach. Strach z udávání a kriminalizace „nevhodných a nesprávných názorů“. Co se v naší společnosti požaduje za nesprávný názor? Profesor Drulák byl například dehonestován za svou analýzu, že Ukrajina nemůže Rusko vojensky porazit. Byl proto označen za „dezoláta“, kterému chybí potřebné ideologické nadšení, až bychom mohli konstatovat, že mu schází fanatismus nekritických vyznavačů „nejlepšího možného systému“. Nazývat stávající systém nejlepším možným je přitom asi podobnou analogií, jako bychom se rozplývali nad zhoubným rakovinným bujením.
Dnes už i mainstreamová média přicházejí s informacemi, že to se „slavnou“ ukrajinskou protiofenzivou vypadá zle – a že dodávky zbraní Ukrajině na úkor chodu naší společnosti budou s nejvyšší pravděpodobností úplně k ničemu – pomineme-li tedy ztráty na životech.
Problémem naší společnosti je, že žije v mýtech.
Mýtus roku 1989 staví, jak i mnozí lidé upozorňují, na lži spojené s údajnou smrtí údajného studenta Martina Šmída. Toto byl určitě katalyzátor listopadového dění roku 89. Jak víme, nikdo tehdy nezemřel – a základy k dnešním ódám na „svobodnou společnost“ tak položil příběh příslušníka StB, Ludvíka Zifčáka.
Jak symbolické v časech, kdy jako morální vzor dneška slouží člověk, který před rokem 1989 usiloval o kariéru v ozbrojených složkách režimu, který v současnosti odsuzuje jako zločinný.
Nemusíme však zdaleka zůstávat jen u mýtů a legend domácích. Jedno z největších novodobých válečných zvěrstev, tedy napadení Iráku v roce 2003, bylo rovněž založeno na lži – tentokrát o údajných iráckých zbraních hromadného ničení, které ale objektivně neexistovaly. Jsme nyní tak moc „demokratičtí“, že se příliš nehodí připomínat americkou agresi ve světě, abychom mohli dostatečně nahlas vinit Rusko jako jediného válečného zločince. Do toho ovšem Rusku pomyslně hází vidle Izrael svým přístupem v Gaze a odhaluje tak další neskutečnou vlnu pokrytectví. Ti, kteří ještě včera lomili rukama nad každou civilní ukrajinskou obětí, najednou máchnou rukou nad desítkami a stovkami zabitých dětí včetně kojenců v Gaze s tím, že jde o „chirurgicky přesné operace proti teroristům“, a „kolaterální škody“ jsou proto nevyhnutelné. Přesně totéž však tvrdila ruská strana – jenom místo teroristů z Hamásu hovořila o teroristech z praporů AZOV ad.
Mýty padají – a syrová realita nabývá čím dál děsivějších a odpudivějších kontur. Tomu, že bude rekonstruovat poválečnou Ukrajinu, snad v Evropě věří již jen politolog Petr Fiala. Čeští občané by mu měli předložit účet – a zeptat se, jak naložil s penězi, které měly jít na české školství, český zdravotnický systém, české sociální zabezpečení – především důchody – či na podporu českého průmyslu a zemědělství – a měli by celou Fialovu vládu hnát k zodpovědnosti za tristní stav, v němž se náš stát nalézá.
Místo toho, aby ale v ulicích našich měst bylo dnes a denně plno – a lidé trvali na odstoupení mimořádně nekompetentní a hlavně extrémně škodlivé vlády, drží zde hladovku bývalý chartista Jiří Gruntorád, který tak chce emocionálně vydírat ministra Jurečku – a donutit ho k rezignaci. Pan Gruntorád přitom vůbec není protivládní, naopak: „Toto je má vláda, já jí fandím, já si za ní stojím, ale měla by to být vláda bez Jurečky.“ Pan Gruntorád nehladoví kvůli Jurečkově obratu v penzijní reformě. Nehladoví za snížení životní úrovně mnoha českých důchodců. Jemu se jedná výhradně o své přátele, konkrétně pana Karla Soukupa, který žil po své emigraci dlouhodobě v Austrálii – a na vyšší důchod tak ze zákona v České republice reálný nárok nemá.
Paradoxně tak pan Gruntorád požaduje odstoupení M. Jurečky z jednoho z mála důvodů, které nejsou v Jurečkově případě opodstatněné. Panu Gruntorádovi ale zjevně nevadí, že ministrem spravedlnosti je člověk, kterému kdosi platil mobilní telefon s klasickým šifrováním pro lotry z kauzy Dozimetr – a že tento člověk zavádí novodobou cenzuru a kriminalizuje oponenty. Panu Gruntorádovi nevadí ministryně obrany, která by bez vyšetřování někoho obvinila – a nejraději ho hned napadla – a která by raději vystoupila z OSN, než usilovala o mír na Blízkém východě. A do třetice panu Gruntorádovi nevadí, že ministr zdravotnictví Válek nás připravuje na trvalý nedostatek základních léků. Už pouze chybí zavedení potravinových lístků – ale i to by neměl být pro Fialovu vládu nepřekonatelný problém.
Zapomeňme na ohňostroj trapnosti, který jsme zažili při oslavách sedmnáctého listopadu v roce 2023 – a pojďme řešit stav, v němž se právě nacházíme. Stav nadmíru neradostný a kritický, jak po stránce ekonomické, tak z hlediska práv každého z nás.
Co slavit…
Motto
Čím více je oslavných písní třeba,
a stálých tvrzení, že nemůže být lépe,
tím více smrdí to, že dochází nám chleba,
a že svoboda má obě oči slepé…
Byl sedmnáctý listopad,
kdy slaví televize,
že má svou vládu i svůj hrad,
a nepřipouští krize.
Celý den zněla oslava,
že vše se říkat může.
Nejásá, kdo se obává,
že stažen bude z kůže.
Kdo nepromlouvá nadšeně,
ten velký prostor nemá.
Teď Pavel visí na stěně
a Petr mění téma.
Kdo dříve dával povely,
zas k jedné pravdě vzývá.
Kdo dříve mířil do cely,
v ní oprašuje zdiva.
Kdo dříve bažil po moci,
dnes ke korytu chvátá.
Kdo psal samizdat po nocích,
získá punc „dezoláta“.
Vše je tak nějak dokola,
i stejné typy lidí.
Chudák se těžko dovolá,
když gauner proces řídí…