Jsem si vědom, že nežijeme ve Francii. Pařížský bulvár Stalingrad se pořád jmenuje bulvár Stalingrad, i kdyby se čecháčkové přibyvší do „města světla“ na hlavu stavěli.
Žijeme v Praze, která má bohaté zkušenosti s výpadky historické paměti. Například pojmenování ulic nepřežije ani jednu generaci. Je to jako ve vtipu o dědečkovi, který se narodil v Rakousku-Uhersku, žil v Československu, v Protektorátu Böhmen und Mähren, v ČSR, ČSSR, Česko-Slovensku, Česku… aniž se jedinkrát přestěhoval!
Podobně dopadly pražské ulice. Klidně jste se mohli narodit na Ferdinandce a dožít na Národní, aniž jste pohnuli zadkem!
Češi jsou naštěstí národ chytrý, inu – smějící se bestie. Vzpomínám na naši třídní učitelku. Když nastoupil na trůn Antonín Zápotocký, musela vyměnit fotografii předchozího státníka. I sejmula rám ze zdi a položila portrét nového prezidenta na portrét Tondy Práce, který si lebedil na portrétu prvního dělnického prezidenta. Tomu říkám zachovávání historické paměti. Dostatečně hluboký rám byl schopen přijmout i dalšího státníka. Chtělo to jen znovu vylézt na štafle.
Jenže překřtívání ulic něco stojí. Poplatníci zaplatí nějaký ten melounek za nové cedule, nepočítaje předělání občanek (ty údajně zaplatí radnice, ale samozřejmě z našich peněz!) a další radostné pobíhání po úřadech.
Informované jazyky tvrdí, že ani Hartig dlouho nevydrží a šušká se cosi o Háchovi. Však známe své pappenheimské. V Tschechei nikdo nic nikdy nemá mít za definitivní!
Proto navrhuji, aby se hlavní žižkovská tepna rovnou přejmenovala na ulici Německé branné moci, kdysi poražené právě tím krvežíznivým Koněvem!
Důvodně se totiž domnívám, že se zbytek Česka nachází ve stádiu druhé republiky a spěje do Říše.
Jaroslav Seifert
Ušetřené prašule by se mohly poukázat na Německý Červený kříž, jak to navrhoval již za okupace Jaroslav Seifert.
Jeho výzva vyšla v pondělí 29. června 1942 v deníku Národní práce, pouhých dvacet devět dní po popravě Vladislava Vančury (1.6.), pouhých devatenáct dní po vyvraždění Lidic (10.6.):
Dva dny zbývají ještě do konce měsíce, který byl určen, aby český národ projevil své upřímné pochopení pro veliké a hluboce lidské poslání Německého Červeného kříže… Musíme si uvědomiti, že tímto datem je skončena jedna z možností, kdy můžeme spontánně projeviti svoji vděčnost za ochranu, kterou nám Říše v tomto monumentálním světovém zápolení poskytla a tak projeviti i jako národ pevnou, ničím nezviklanou víru v její vítězství…
Těch několik týdnů, které měly býti projevem našeho upřímného a opravdového zájmu pro věc Říše, uplynuly ve znamení událostí, jež byly nejen opakem toho, co od nás Říše očekávala, ale připravily nás naopak o všechnu důvěru, projevovanou Říší našemu národu… Zbyl nám jen pocit hrůzy: kam dospěl národ, tak neodpovědně pohrávající si svým vlastním osudem. Byli bychom ovšem na velikém omylu, kdybychom se domnívali, že dar (rozuměj Německému Červenému kříži, pozn. ks) může smýti vinu, spáchanou nerozvážlivými, lehkomyslnými spoluobčany…
Německý národ bojuje na všech frontách. Bojuje obětavě a při tom rozhodně vítězí. Pro nás jako součást Říše platí v této době válečné především zásada, že nad všemi právy je naše povinnost… Platila v dobách před květnovými událostmi a platí dvojnásob a trojnásob dnes, kdy londýnští emigranti svými cynickými zločiny naráz připravili nás o to, co jsme chtěli svou spoluprací s Říší vybudovat… Malá, nepatrná oběť, která je vlastně spíše radostí, budiž jedním z našich prvních příspěvků ve chvíli, kdy počínáme svou věrností i svou prací znovu získávati si důvěru Říše, kterou jsme v minulých dnech tak marnotratně ztratili.
Pěkně, tak nějak od srdce, to za nás řekl národní klasik, o jehož básnickém nadání samozřejmě nikdo nepochybuje.
Díky mnou navrhovanému názvu ulice Německé branné moci se zabije několik much jednou ranou a ještě se ušetří!
Ale pak už na beton na věčné časy a jen tu a tam trošku jinak!
Napsal jsem krátký článek k umrtí Kissingera. Bezmezně naivní jsem napsal, že šlo o válečného zločince, který by v normálním světě nemohl dostat Nobelovku za mír. Dozvěděl jsem se, že to je OK, protože jako zahraniční ministr USA přece hájil, jakkoli zrůdné, americké zájmy. A k tomu z jiného zdroje, že tak se přece dělá reálná politika. Chvíli bomby, chvíli medaile, kdo se v tom vyzná. Kissinger se prý zasloužil o vztahy se Sovětským svazem a Čínou. Jenže to bylo vždy jen na chvíli, podle toho kam se zrovna otáčela geopolitická korouhev. A co Hitler? Ten přece také hájil německé zájmy a vedl kvůli nim válku. Kdyby to nebyl „přeťápl“ s konečným řešením, mohli jsme mít v Praze Hitlerovu ulici, třeba místo té Wilhelma Piecka, která je nyní Korunní. A třeba i Eichmannovu, to kdyby se mu byl podařil záměr přemístit Židy do Palestiny. Britové s ním odmítli jednat, protože měli Palestince zmáknuté a cizí živel by narušil řád a klid. Tak došlo na konečné řešení ve sprchách koncentráků. Protože mocná hovada vládnou světu bez odporu, budou další války a přejmenované ulice a náměstí, pokud ještě nějaké zbydou.
Pane doktore, naprosto přiléhavě stavu věcí jste to popsal,
navíc, vyčerpávajícím způsobem. Poslední dvě věty Vašeho přínosného příspěvku bych zarámoval, protože jsou výslednicí společenského nihilismu. Je to tragédie, co si budeme povídat.
I proto Vám naprosto upřímně povím, buďme nejen my dva rádi, že nemáme ani o půl roku méně, protože to, co ty dnešní mladé čeká, tož to bude neskutečný horor. Bez přehánění, jakmile vstoupí v platnost Pandemická smlouva WHO ani ne za půl roku, tož to teprve se budou dít věci, že i ti neotrlejší ničemové se budou kroutit hnusem.