Na počátku prý bylo slovo, ale není to jisté, ledaže Duch, který se vznášel nad vodami, trpěl samomluvou. První musel být nápad, slovo přišlo později a to nejspíš v okamžiku, kdy Bůh přestavoval Adamovi Evu. A teprve s ní se komunikace patřičně rozběhla.
Slovo dalo slova a s nimi přišly spory o pravdu. Tu měl vždy ten nejsilnější: Vládce tlupy, šaman a později vůdce nebo panovník, který měl aparát, tedy biřice a taky katy, kteří to s lůzou uměli. Neexistovala jiná svoboda než ta odvozená od náboženství.
Za odchylky od víry, tedy trestný čin kacířství, se upalovalo. Své o tom věděl Jan Hus a taky Giordano Bruno. Oblíbené bylo i stínání mečem a později gilotinou. Traduje se, že ta přišla přihlížejícímu davu málo zábavná. Trochu to bouchlo a hlava se odkutálela. Někteří lidé z publika dokonce křičeli, že chtějí, aby se vrátilo staré dobré věšení. Trestalo se i za neverbální činy, například za létání povětřím na čertovy kameny za účelem obcování. Pro veřejně provozované popravy se nejvíce hodili oběšení, protože visatec se chvíli na špagátu cukal, než si ho čert odnesl na dosmažení do pekla.
Svět se postupně zcivilizoval, z upalování se stala vzpomínková slavnost pro děti i dospělé a začalo se mluvit o svobodě slova. Představa, že si každý může šlechtit, co chce, byla lákavá, ale časem narazila na přecitlivělost vrchnosti na slova podobající se nadávkám.
Církev byla přímočařejší. Nevezmeš jméno boží nadarmo, pravilo přikázání, které přestupníka řadilo mezi smilníky, zloděje a chlípníky, toužící po manželkách a otrokyních bližního svého a někdy i po jeho majetku. Výhodou bylo, že se z hříchu dalo vyzpovídat.
Řeči se mluví, voda teče, říkalo úsloví, které se zdálo být pojistkou před postihem za vyřčené slovo nebo dokonce myšlenku. Nebezpečí hrozilo, pokud byl poblíž nějaký slouha nebo udavač. Výzva k obezřetnosti nikdy neškodila. Například tato z hospodského prostředí, známá až do našich časů: „Pánové, obraťte list, leccos se kecne a pak to člověka mrzí.“
Velkou změnu přinesl knihtisk. Slovo zachycené na papíře zůstávalo k potrestání, ledaže kniha podlehla molům, plísni a jezovitům. V době, kdy knihy vycházely v malých nákladech, stačila k jejich likvidaci ruka šátralka, která zručně hmátla pod podlahu nebo za trám.
Oblíbené byly táboráky, které tištěné slovo narovnané do hranice měnily na nečitelný prach a popel.
Někdy v té době se svoboda slova dostala do ústavy jedné země. Dlouho za to byli oslavováni Otcové zakladatelé. Bylo jich 7, ale v současné době je lépe nejmenovat, protože se ukazuje, že to byli pěkní hajzlové s kořeny v otrokářství a vybíjení Indiánů. Pokroková Amerika dnes strhává jejich sochy a nejspíš začne přejmenovávat ulice a náměstí. Americká ústava ratifikovaná v roce 1788 je pozoruhodný dokument, protože skoro na věčné časy umožňuje nerušené vládnutí dvěma stranám, mezi které se nikdo nemůže dostat.
Mluvit o svobodě slova v zemi, kde vládl otrokářský řád je možné jen tehdy, přeložíme-li spojení „svoboda pro všechny“ jako „výsada pro mocné“, pokud se nerozkmotří a nezačnou si navzájem dávat na kokos.
Svoboda slova není bezbřehá. Chráněn je třeba panovník. Znám je případ, kdy odsouzený řekl u soudu něco tak něco strašlivýho a hroznýho o císaři pánu, že se to nikdo neodvážil opakovat. Svoboda slova patří do stejné kategorie pojmů jako statistika. Studenti ji kdysi nazývali děvkou, kterou lze jebat ze všech stran, tedy ohýbat i zneužívat ve prospěch silnějšího.
Pomalu se blížíme současnosti. Nerudův verš „Čas nový nové chce mít činy, den nový vzešel k nové práci nám“ jako by předjímal nástup technologií, které nám jednou dají se svobodou slova zabrat. Přesněji s obranou proti ní.
Někdy v polovině sedmdesátých let si náš režim uvědomil, že ztrácí kontrolu nad výměnou slov mezi utečenci a jejich příbuznými doma. Skončilo pracné rozlepování obálek dopisů podezřelým adresátům, které se odehrávalo na Poště 120. Tehdejší mocní se rozhodli ke zlidštění zločinné komunistické tváře a nabídli emigrantům dodatečnou úpravu vztahů s ČSSR. Mimo hru zůstali aktivní odpůrci režimu, emigranti, jimž „úprava vztahu“ nestála za námahu a ti, kteří získáním amerického občanství automaticky ztratili původní československé.
Od té doby se slova se převalovala přes hranice sem a tam, ale s pravděpodobností hraničící s jistotou spadala hlavně do oblasti financi a importu zboží.
Následujících asi 15 let bylo ve znamení nových technologií. Přišly kopírky, které lidstvo a tedy i nás postupně zbavily závislosti na kopíráku. Protože kde je bakšiš, tam je cesta, dalo se okopírovat cokoli a to za cenu nižší než současnou.
A najednou se objevil Internet. Napřed pomalý přes telefonní linky, ale i tak nebezpečný. Rychlost výměny slov vyvolala obavu z možného šíření nebezpečných materiálů. Kdesi v Arizoně prý byla instituce s 50 000 zaměstnanci, která se tokem informací zabývala.
Nebezpečnou setrvačností byla leckde uzákoněna svoboda slova. U nás v Listině základních práv a svobod, najmě Článku 17. Jazyk jeho pěti paragrafů je neuváženě stručný až primitivní, takže vrchnosti ztěžuje obranu proti zagrofertizovaným zloduchům.
JUDr. Daniela Kovářová
Musí se to hlídat. Jako tuhle: Senátorka Daniela Kovářová zlovolně zveřejnila tento odstavec z motivačního projevu Petra Fialy:
Já jsem šel do politiky proto, abychom se začali bránit. Aby mlčící většina slušných normálních lidí mohla v klidu žít. Potřebujeme kontrarevoluci normálních lidí, aby nám zase nebyla ukradena naše svoboda.
Vůdce to v roce 2014 řekl v dobré víře (jinou jemu podobní ani neznají), ale časový odstup svedl čtenáře k domněnce, že to plácla sama senátorka. Potlesku se nedočkala, zato mnoha nadávek od těch, kteří tleskají každé ptákovině, jen když ji pronese Vůdce. Paní senátorka pak podle zveřejnila část reakcí na sociálních sítích:
Zalez, ty kreaturo v lidské masce – Potřebuje znásilnit na veřejných WC od samečka – Ty seš tak maximálně dobrá píča – Na tvoje debilní zpátečnické názory slušnost plýtvat nehodlám – Právě jsem si z Vas normálni Danielo normálně učrnul smíchy – Kuš, babo – Podněcování nácíčků vám jde na 1* – Pak už jen čekáme na nějakého normálního führera – Jsem normální píča – Paní Kolářová, vy zásadním způsobem redefinujete výraz „píča“.
Tento drobný příběh vyslal jasný signál, že svobodu slova je třeba usilovně chránit před zneužitím. První kroky na nesnadné cestě nastínil Vůdce vyjádřením, že on sám ji bude bránit až do roztrhání těla, pokud nebude zneužívána šířením nesprávných názorů. Proti těm prý má vláda právo bojovat. Svůj postoj presentoval tak přesvědčivě, že zapomněl, že mu v takovém boji brání právě znění Článku 17 Listiny.
Do doby, než se Listinu podaří přepsat, Vůdce má v záloze několik zbraní. Ta nejúčinnější je založena na poznatku, že nebezpečí představuje pouze takové slovo, které nebylo vyřčeno a tudíž ani vyslechnuto. Stačí tedy omezit přístup kazisvětů do hlavních medií. Účinné je i vytrvalé upozorňování na zlotřilost těch, kteří nabourávají naši upřímnou snahu dát podlidem z Ruska na pamětnou.
Největší nebezpečí pro svobodu správného slova ale představuje takový malý obdélníček, který je umístěný pod většinou článků. Je v něm vepsáno jediné slovo: Diskuse. Nebezpečí spočívá v tom, že se mohou volně šířit nesprávné názory, podvratné myšlenek a narativy. Řešení se našlo ve zkušenosti předků. Slušní lidí pochopili, že oznamování a ohlašování nesprávných názorů je potřebné stejně jako případná pomoc policie. Stejně jako kdysi i dnes nám tento přístup zajistí řád a klid.