Pro historii jsou obecně charakteristická zjednodušení, která více či méně zkreslují události, jevy, společenské procesy, vztahy a úlohu jednotlivých osobností. Tak se i na mezinárodní úrovni vytvořila představa, že někdejší československá federace existovala 70 let a zanikla na základě vlny slovenského nacionalismu.
V uvedené podobě se zanedbávají mnohé důležité aspekty, vývojové etapy, peripetie během II. světové války i po ní a sám fakt, že ústavní zákon o československé federaci vznikl jako výsledek demokratizace v roce 1968 s účinností od 1.1.1969.
Spor o spojovník v názvu společného státu Čechů a Slováků, který dostal obrazné pojmenování pomlčková válka, spustil v lednu 1990 prezident Václav Havel, který bez předchozí politické konzultace navrhl Federálnímu shromáždění vypustit z názvu Československá socialistická republika přídavné jméno socialistická. Zároveň představil nový státní znak.
O Havlově iniciativě kromě úzkého kruhu jeho důvěrníků nikdo předem nevěděl. Historik Jiří Suk ve své knize Labyrintem revoluce cituje tehdejšího českého premiéra Petra Pitharta, podle kterého Havel předpokládal, že představením znaku odvede pozornost: „Vletím tam, rozvinu ten znak, a než se všichni vzpamatují, bude schválen i název státu beze slova socialistická… řekl prý Havel.
Jeho plán však narazil na nesouhlas předsednictva Federálního shromáždění, které mu oznámilo, že návrhy v předložené podobě nelze na aktuální schůzi schválit. Návrh odložili a už za několik dní se ukázalo, že Havlovi se důsledky jeho jednání zcela vymkly z rukou. Najednou vůbec nešlo o adjektivum socialistická, ale o přívlastek československá.
Spor přinesl několik návrhů. Českým představitelům spojovník, mylně označovaný jako pomlčka, evokoval stav z období druhé republiky – od září 1938 do března 1939. Pro slovenskou reprezentaci nepoužívání spojovníku, který byl v původním názvu společného státu od roku 1918 do roku 1920, vyjadřoval neochotu akceptovat rovnocenné postavení republik dvoučlenné federace, jakož i úsilí Václava Havla odstranit pojistku proti majorizaci, kterou představovalo právo veta Sněmovny národů (jedné ze dvou komor federálního parlamentu) se stejným četným zastoupením poslanců za obě republiky.
Po listopadu 1989 navíc sílily emancipační pohyby směřující k naplnění ducha a litery autentické federace, vycházející z originálních pravomocí republik, které část své suverenity dobrovolně předávají federaci. V tomto smyslu šlo o analogické otázky, jaké se v současnosti řeší v Evropské unii.
Federální shromáždění 29. března 1990 přijalo kompromisní řešení se dvěma jazykovými mutacemi – v češtině Československá federativní republika, ve slovenštině Česko-slovenská federativní republika. Poslanci se k problematice vrátili 20. dubna 1990, když schválili název Česká a Slovenská Federativní (Federatívna) Republika. V praxi včetně poštovních známek a názvů více institucí se používal v češtině, na celostátní úrovni a v zahraničí zkrácený tvar Československo, zatímco na Slovensku se uplatňovala lokální transkripce se spojovníkem.
Bývalého prominentního disidenta Václava Havla zvolilo 29.12.1989 za prezidenta ČSSR původní (socialistické) Federální shromáždění i na přímý nátlak sovětských emisarů osobně přítomných v prostorách našeho parlamentu.
Přestože přísahal na ústavu ČSSR, z nabyté pozice urychleně usiloval o demontáž socialismu, což odstartoval nezpůsobným a neúspěšným pokusem o vypuštění slova socialistická z názvu republiky.
Lavina, kterou Václav Havel strhl nezodpovědným jednáním, roztočila kolotoč zdánlivě nekonečných diskusí a jednání, které nakonec vedly k zániku společného státu Čechů a Slováků koncem roku 1992, což vyústilo do nové kvality vzájemných vztahů našich blízkých národů s podobnou mentalitou a shodou historických zkušeností.
