Kdys dávno v zemi temných blat,
kdy ovládly ji zrůdy,
že radno bylo nezpívat,
a zahodit své dudy,
k moci se hrozný netvor dral,
plamen mu ze hlav šlehá,
rozumu mnoho nepobral,
a chyběla mu něha.
Ten netvor přál si krev a svár:
Vadil mu ten, kdo myslí,
kdo nebude chtít děs a zmar,
a chce být nezávislý.
Takový člověk byl jak vřed,
neb neohýbá záda,
neříká pádu cesta vpřed,
nedělá, co saň zadá.
Netvora má se každý bát,
a poslouchat, co káže.
Drak nebyl zvyklý na případ,
kdy vzepřou se mu stráže.
Malíř, jenž tvořil velmi rád,
našel si nová plátna:
Maloval louky plné stád,
kde děla nejsou platná.
Maloval řeky, vodopád,
lesy, v nichž slunce svítí,
maloval život, jeho klad,
a velebil chuť k žití.
Maloval křídla holubic
i zobák s ratolestí.
Netvor dal spálit stovky skic,
že bylo na nich štěstí.
Kdo totiž válku touží vést,
ten nechce moudré lidi.
Jen ty, jimž bude vládnout pěst.
On humor nenávidí.
Nemůže symbol míru snést,
když k zabíjení velí.
Malíř maloval na protest
mírové akvarely.
Kde mír se může terčem stát,
a holubice vadí,
tam u moci je desperát,
k němuž se plazí hadi.
V takové zemi nelze žít,
tam každou radost dusí.
Netvor chce duši zpeněžit,
což jde jen bez diskusí…
Bez jakéhokoli zastání
Dnes a denně může většina občanů pozorovat úděsné vakuum, v němž lidem chybí jakákoli opora hájící jejich práva.
Náměstkyně pražského primátora, Alexandra Udženija (ODS), v nestřežené chvilce rozhořčení z politického podrazu Víta Rakušana, který zahájil kampaň proti premiérovi, který přikryl jeho roli v kauze Dozimetr, vyjevila národu, jak to v politice skutečně chodí. Že totiž jsou si všichni v koalici vědomi stavu, kdy občanům vládnou jedinci podezřelí z jednání kriminálního či jedinci neschopní, ale v zájmu zachování svých funkcí zúčastnění drží basu, mimo jiné i proto, aby jednou do basy nemuseli:
Myslela jsem si, že mě v politice už nic nepřekvapí, ale považte: Kauzy, které by ostatní politiky stály jejich kariéru, podivní sponzoři, neschopní ministři, ambiciózní pan Síkela, neustále sílící ‚antiRakušan‘ frakce ve STAN… A takto bych mohla pokračovat ještě dlouho…
Paní Udženija tak podtrhla stav, kdy je dovoleno držet u moci politiky, kteří již dávno být politiky nemají – a kdy kritici vlády sklízejí nálepky „dezolátů“.
Petr Fiala možná pozdě lituje, že pana Rakušana v kauzách pana Mlejnka či mobilu se šifrováním typickým pro komunikaci bandy pana Redla kryl. Nyní se mu to vrací – například s kauzou „opomenutého“ milionu korun:
Až do vašeho dotazu jsem si bohužel neuvědomil, že účet v družstevní záložně znamená nějaký podíl. Já to bral jako běžný bankovní účet.
Petr Fiala se hájí neznalostí, která v případě premiéra republiky přímo křičí. Když se může mýlit premiér, mohou i běžní občané? Jakým příkladem jim předseda vlády vlastně jde?
Do třetice všeho, Ústavní soud zamítl návrh poslanců ANO na zrušení loňské novely zákona o důchodovém pojištění – a argumentoval přitom hrozbou značných hospodářských škod. Tato role však Ústavnímu soudu nepřísluší. Obávám se, že kdyby měl Ústavní soud řešit hrozbu ekonomických škod, musil by především vydat zákon o okamžitém konci Fialovy vlády, za jejíhož působení patříme k zemím s nejvyšší inflací, a náš státní dluh láme smutné rekordy. Ústavní soud nemá posuzovat politiku, nemá hodnotit, co si myslí, že je škodlivé či prospěšné, ale má se zaměřit jen a jen na právní stránku věci, což svým rozhodnutím neučinil – a poškození důchodci tak právem cítí křivdu.
Potřebujeme instituci, která v případě, že je spor mezi zájmy vlády a většiny občanů, přihlédne k občanským zájmům. Tři ústavní soudci tak učinili: Jan Svatoň, Pavel Šámal a Josef Fiala. Pavel Šámal konstatoval:
Většina pléna se zde nijak nevypořádala s argumentem nezměnitelnosti výše valorizace, a to právě z hlediska nabytých práv. Tento okamžik přitom nastal v lednu 2023 splněním zákonných podmínek, respektive v únoru oznámením míry inflace ČSÚ. Od tohoto okamžiku nikdo kromě zákonodárce, tedy toho, kdo dané pravidlo sám vytvořil, nebyl oprávněn měnit právní následky pro vznik či výši nároku. Jinými slovy, již po splnění zákonných podmínek a vyhlášení míry inflace byla věc právně uzavřená a právní vztah již s konečnou platností vznikl, což by mohlo dokonce nasvědčovat pravé retroaktivitě.
Kabinetu Petra Fialy nelze věřit nos mezi očima – a je potřeba, aby většina z nás to nejenom pochopila – ale současně i přestala být ve svém odporu pasivní (aktivitou se samozřejmě nerozumí násilí). Výše popsané poměry totiž nejsou vizitkou ani demokracie, ani právního státu.
Když toto orámujeme pálením kalendářů proto, že propagují symboliku míru, a nikoli symboliku vlčího háku či černého slunce, která v naší společnosti již zřejmě nikomu v jejím čele nevadí, dospějeme patrně k závěru, že s Fialovou vládou v čele cesta k ničemu dobrému nevede. Rozhodně k ničemu, za co stojí za to bojovat.
Ústavní soud re: Valorizace důchodů
Je to, jak kdysi řekl Werich dělba údělu. Bůh nás ochráňuj, když soudy slouží vládě a ta stejně obětavě cizím zájmům.
ÚS: „Schůze sněmovny trvala více než 95 hodin, Tomio Okamura (SPD) hovořil déle než 7 hodin, Andrej Babiš (ANO) více než 200 minut. Z obsahu vyjádření lze učinit závěr, že jejich vystoupení měla obstrukční charakter. Jednotliví poslanci měli dostatek času se k návrhu zákona vyjádřit,“ vypočítal soudce zpravodaj.
JJ: Označit obstrukce ve Sněmovně za důvod, proč se nepodařilo otázku valorizace důchodů vyřešit líp hraničí s debilitou. Soudci by snad mohli vědět, že pětikoalice nikdy nepřijme žádný návrh opozice. Zkušenost povolí se jednou a začne se to hroutit platí i pro navrhované body schůze. Lze připomenout paniku ve Sněmovně ohledně pořadí hlasování o identickém návrhu jakési novely. Identický návrh tehdy přišel z obou stran, ale ten opoziční se dostal do systému dřív a mělo se o něm hlasovat jako o prvním. Ale to přeci nejde. Šéfové klubů začali zmateně pobíhalt sem a tam, až se kdesi vyhrabalo, že při nejhorším může pořadí hlasování určit předsedkyně Sněmovny. Povolené maximum tolerantnosti k opozičním šmejdům, je formulováno takto: „Opozice má právo na svůj názor, pokud je shodný s vládním.“ To je parafráze amerického výroku o Ukrajině, která má jako každá země na světě právo zvolit si s kým půjde – když to budeme my.
ÚS: Soudce zpravodaj doplnil, že nelze přehlížet, že jen v roce 2022 se valorizovalo čtyřikrát a důchody se opakovaně zvyšují. Proto „na ně inflace dopadá o něco méně intenzivně než na některé jiné skupiny osob.“ Navíc by podle Šimíčka bylo vhodné, „aby ve společnosti zavládla mezigenerační solidarita a systém důchodového pojištění byl udržitelný i do budoucna“.
JJ: Valorizace měla probíhat podle zákona. Podle jiného zákona byly zvyšovány platy soudců. Není známo, že by se v rámci jakékoli solidarity svého nároku vzdali. O dopadu inflace jsem již před časem napsal Jurečkovi. Celkem zdvořile jsem mu naznačil, aby se, když už umí sčítat, naučil i odčítat. Skutečný růst důchodů se totiž zjistí, tak, že se valorizační příspěvek odečte od částky o níž inflace mezi tím zvýšila životní náklady. Nabídl jsem mu vlastní příběh: V lednu 2022 jsem dostal okrouhle 500 k důchodu. Hurá jsem stačil zvolat jen jednou, protože mi zároveň přišlo oznámení, že se zálohy za teplo v bytě 1+1 zvyšují o 6500 měsíčně. Pohoršil jsem si tedy o 6000 měsíčně. Kdybych neměl kanadský důchod, byl bych, slušně řečeno, v hajzlu s celou slávou. Jurečka jako správný vesnický buran nereagoval.
ÚS „Stabilita a vyrovnanost státního rozpočtu a veřejných financí přitom není jen politickým zájmem, nýbrž jde o právní povinnost státních orgánů. Stabilní a vyrovnané veřejné finance jsou přitom v zájmu zejména sociálně slabších a zranitelných osob, neboť právě tyto skupiny jsou nejvíce závislé na pomoci ze státního rozpočtu,“ pravil soudce.
JJ: Stabilita je v zájmu všech občanů, nejen těch sociálně slabších a zranitelných. Fialova podmínka pro souhlas ODS s balíčkem týkajícím se přípravy rozpočtu na rok 2022 vedla automaticky k díře v rozpočtu (nyní) kolem 100 mld ročně. Balíček podala vláda, ale otcem problému byl Fiala a jím požadované zachování základní sazby daně. Ve hře tenkrát byla možnost, že by daňové sazby platily jen dva roky, ale na příslušnou legislativu holt nebyl čas.
ŮS: Ústavní soud dal vládě za pravdu, že mimořádná valorizace by znamenala pro Česko vysoké náklady, zvlášť s přihlédnutím ke kumulovanému dopadu v dalších letech.
JJ: „Kumulativní dopad“ ponějakých dvacetu letech je dobré zaklínadlo, zvlášť když vláda v lednu 2023 netušila, co přijde o měsic později. Na společnost dopadnou i obrovské náklady na zbrojení a již zmíněné zrušení superhrubé mzdy. Jednou to zaplatí naše děti a vnuci, pokud nepadnou ve válce, na níž dojde protože odpůrci míru jinou alternativu než nový Drang nach Osten neznají.
Se zadlužením ČR se hrají politické hry. V rámci EU jsme prý údajně v lepší třetině států, ale vláda přesto přijímá opatření, která mají negativní dopad na společnost. Slyšíme plky, že díky tomu, že vláda správně a bez ohledu na vlastní popularitu konala, jsme z nejhoršího venku a směrem k volbám v roce 2025 již bude jen líp a líp.
Děkuji za podrobný rozbor toho hlavního z výroku Ústavního soudu.
Z mého úhlu pohledu soud zcela opomenul hledisko právní, na které poukázali pouze tři soudci. Je totiž úplně jedno, co co stojí nebo co na to vláda – jediné, co měl Ústavní soud zkoumat, je ústavnost daného kroku. Obstrukce jsou normální opoziční způsob protestu – na ně se opravdu vymlouvat nelze. Vláda svým jednáním poškodila zájmy mnoha občanů, protože rozhodla protiprávně – a to bohužel Ústavní soud zcela pominul.
Nelze se pak divit, že čím dál více občanů nebude věřit nejen vládě, ale i institucím, jež mají být ze své podstaty nezávislé, ale zjevně se tak nechovají. Toto je konec konsensu, jenž je nezbytný v demokratických společnostech. V těch ale musí být zajištěna dělba moci, která je v České republice nyní silně narušena…