Pomoc vězňům a válečným zajatcům z pochodů a transportů smrti patří k těm nejsvětlejším stránkám temné historie druhé světové války, a hovoří o solidaritě utlačených. Zejména na českém území se vězňům a zajatcům pomáhalo.
V některých místech organizovalo české obyvatelstvo sběr základních potravin, chléb, brambor a často byla otázkou života i pitná voda, aby se alespoň částečně ulehčilo transportovaným v jejich strádání. Poskytování pomoci občany bylo strážnými oddíly odmítáno. České obyvatelstvo, ač samo mělo nedostatek potravin – byly na příděl, a to nedostatečný – přes výhrůžky a někdy i pomocí podplácením stráží se snažilo pomoci. Někde organizovali pomoc přímo na nádražích nebo v obcích. Jinde pomáhali jednotlivci, každý podle svých možností daroval jídlo, vodu, nebo ošacení.
Mnoho válečných zajatců i vězňů z pochodů uprchlo a těm pomáhali čeští obyvatelé opatřit nejen nezbytné jídlo, civilní oblek, ale poskytovali i úkryt a nenahlásili uprchlíka, a to za cenu ohrožení vlastního života, neboť za to byl trest smrti. České obyvatelstvo tu ukázalo v praxi nejen svou lidskou povinnost s naprostou samozřejmostí, ale i solidaritu se všemi, kteří trpěli a byli pronásledováni nacismem. Všechny případy o české pomoci nelze už systematicky vystopovat a tím méně popsat. Přesto lze tvrdit, že české obce i železniční stanice, jimiž táhly kolony a jely vlaky bědných, nedostatečně živených a zimou trpících hnanců, se přímo předstihovaly v tom, že lidé pro ně vyvařovali aspoň skromné, nejnutnější jídlo a v době zastávek nebo při nocování je podávali nebo jinou vhodnou potravu házeli do jedoucích vagónů nebo pochodujících zástupů. Dokumentujeme to alespoň na příkladech:
Prvý týden v únoru 1945 zůstalo ubytováno v Bělkovicích ve stodolách asi 2 000 zajatců po dobu 6 dnů. Lidé se přímo předstihovali v tom, aby třeba z posledního přispěli ruským bratřím.
Ti od Němců nedostali nic vařeného, obyvatelé Bělkovic jim nosili žitnou kávu, polévku s bramborami, jichž spotřebovali na 30 q. Třetího dne přijel sám okresní hejtman Dr. Wiceland-Vaníček a nad jednáním obyvatel se zle mračil, ba jim dokonce vyhrožoval slovy, že je zvědav, dodá-li občanstvo předepsané množství brambor a obilí, když vesnice vlastně živí 2 000 zajatců – nepřátelských Rusů, ač je to přísně zakázáno.
Vařilo se ve všech kotlích celé vesnice, aby zajatci byli alespoň částečně nasyceni, a těm pak zářila z očí radost, nad porozuměním a srdečným přijetím z české strany…
V únoru 1945 bylo ubytováno v Bohuňovicích 3 000 válečných zajatců: Rusů, Angličanů a Jihoslovanů. Byly ihned organizovány sbírky potravin, hlavně brambor a chleba. Po 3 dny se zajatcům vařila vydatná polévka a rozdával chléb. Kromě toho jednotlivci nosili zajatcům i jiné potraviny. Německé stráže to většinou dovolovaly, protože samy rády přijímaly nějaké to jídlo…
V lednu 1945 přišlo do Bukovan 5 000 ruských zajatců. Místní občané jim připravili vydatnou stravu, vařilo se v každém domku a statku. Jídlo přinášeli též občané z Lošova, Velké Bystřice, Bystrovan, Draždína a Svatého Kopečku.
V České Třebové zůstal stát 24.1.1945 transport politických vězňů slovanské národnosti a s asi 50 % Židů. Vlak stál na prvé koleji v délce 450 m těsně u plotu oddělujícího nádraží od Slovanské ulice. Jelikož zpráva o vlaku se rychle rozšířila po městě, přicházeli občané, zvláště ženy, do této ulice a přes betonový plot házely krajíce chleba. SS se snažili střelbou a řvaním tomu zabránit.
V některých případech se stalo, že chléb dopadl mimo vůz a když jeden z vězňů seskočil, aby jej zvedl, byl na místě zastřelen a tam ponechán. Další byl zastřelen, když se z vozu nahýbal pro chléb, který mu podával železničář. SS v takových případech stříleli nejen do vězňů, ale také do českých lidí…
Výňatky z knihy Františka Nedbálka, editor Václav Kural,
Univerzita J.E. Purkyně, Ústí nad Labem 2005