Že prosinec k Mikuláši
patří víc, než březen?
Ten, kdo s čerty stále straší,
do pytle jim vleze.
The Times psaly v roce dvacet,
jaká, že je hvězda.
Začala svůj lesk však ztrácet,
mnohým se již nezdá.
Student s nepopsanou tváří
vyrostl den ze dne.
Tohle médiím se daří:
Kdo je v nich, se zvedne.
Bez nich sám by na náměstí
s hloučkem věrných bloumal.
Nahnat lidi není štěstí:
Svede to i ňouma.
Musí však mít image správnou,
jež se bleskem šíří.
Tohle jistí vědí dávno:
Draka skolí Jiří.
V médiích vám někdo poví,
v kom spatřovat draka,
a kdo že je rytíř nový,
který davy zláká.
A tak tady přes noc z nicky
supernova roste.
Zazní jásot nekritický:
Watsone, je to prosté.
Že nic nezná, že nic neví?
Hlavní je, když táhne.
Nikdy nejde o projevy
těm, kdo projdou bahnem.
Celou dobu bylo jasné,
že šlo o Babiše.
Mnoho křiku – hvězda hasne,
už ji není slyšet.
Co mu peněz přišlo darem?
A co kdo má za ně?
Minář pláče nad nezdarem.
V které skončí straně?
Bez programu, bez nápadu,
je jak císař nahý.
K Pirátům se přidá z hladu?
Uvidíme záhy.
Jedno vidíme již nyní:
O co hlavně šlo mu.
Kdy se o cenzuře zmíní,
a o bodu zlomu?
Jeho vůbec nezajímá
nová totalita:
Fialu chtěl – no tak prima,
náboje s ním vítá.
Zemědělci, učitelé,
penzisté či matky
demonstrovat mohou směle:
On se drží zpátky.
Slovo „mír“ on nevysloví.
Co svoboda slova?
Totalitář opravdový
k němu lásku chová.
Že jsou energie drahé?
Že nás Green Deal zdrtí?
On cíl splnil – chrochtá blahem,
chvostem jak psík vrtí.
Kašle na to, na co není:
Pět vládních stran chválí.
Z Dozimetru nemá chvění,
Vítka zdraví z dáli.
Demokrat web nevypíná,
nedělí nás na ty,
kdo jsou správní a kdo špína.
Nezná „dezoláty“.
Demokrat vždy princip hájí,
kdy debata běží.
Mikuláš je ovšem v Ráji,
když je dogma svěží.
Z toho, kdo byl na výsluní,
plyne varování:
Nejvíc prázdný sud vždy duní:
Kdo ho plní? Páni…
Dostatečné memento
Byla doba, kdy demonstrace podporovala i Česká televize. Bylo to v čase, kdy českému průmyslu a zemědělství nehrozila likvidace k vůli mizerné vládní energetické politice, která činí naše podniky nekonkurenceschopnými. Bylo to tehdy, kdy nehrozilo, že naše zdravotnictví nebude pro mnoho lidí dostupné – a kdy byl všech léků dostatek. Tehdy, kdy si téměř každý mohl říkat a psát, co chtěl, a nikoho ani nenapadlo Minářovo stádečko nazývat „dezoláty“.
Tehdy, kdy nehrozilo, že organizovaný zločin prorostl do nejvyšších pater politiky, jak to vypadá v kauze Dozimetr – stále se jen omílalo jakési Čapí hnízdo, kde dodnes soudy Andreje Babiše za nic neodsoudily. Tehdy, kdy se vláda nestarala o náboje, ale o důchodce, učitele či matky samoživitelky. Tehdy, kdy neexistoval jediný „správný názor“, a kdy reálná mzda lidem rostla. Je příznačné, že v době, kdy je čím dál hůře, jsou demonstranti nálepkovaní – a Mikuláše vzal nejspíš čert, neboť ten najednou nevidí, proti čemu by demonstroval.
Tím samozřejmě nejde tvrdit, že vláda Andreje Babiše by měla být dávána za vzor. Nelze zapomínat na restrikce během covidového období, ani na fakt, že české školství i zdravotnictví se s nejrůznějšími problémy potýkají dlouhodobě.
Ve srovnání s tím, co zde ale předvádí kabinet Petra Fialy, působí i Babišova vláda jako vcelku přijatelná – což by mělo být mementem samo o sobě.