Alexis de Tocqueville, francouzský státník a politický filozof z první poloviny 19. století, předpověděl, že nepřejde ani sto let a Rusko, bude-li mu umožněn svobodný rozvoj, předčí celou Evropu z hlediska národního bohatství.
Bývalý český ministr zahraničí Lubomír Zaorálek nedávno uveřejnil článek s vykřičníkovým názvem „Jak můžeme zkrotit obra z východu. Rusko je pro Evropu výzvou již stovky let.”
Alexis de Tocqueville
Text je opojný svou neznalostí a upřímností. Zaorálek píše doslova takto:
Situace, ve které se nacházíme, není nová. Rusko je pro Evropu výzvou již stovky let. Rakouský ministr zahraničních věcí Metternich si na začátku 19. století získal autoritu právě proto, že se mu podařilo „zkrotit“ nepředvídatelného cara Alexandra I. Otto von Bismarck byl také velkým diplomatem, protože se mu podařilo učinit z nebezpečného Ruska součást rovnováhy, kterou budoval. Rusko bylo v evropských dějinách opakovaně tím, kdo všem způsoboval bolesti hlavy.
Tento diplomat z druhé ruky si vůbec nic neuvědomuje, zřejmě zapomněl, že předtím, než Metternich začal tkát své intriky ve Svaté alianci, Rusko a jeho car Alexandr I. osvobodili od Napoleonova vpádu celou takzvanou Evropu včetně Rakouska, do kterého patřili jako malá provincie i Zaorálkovy rodné Čechy. A Bismarck by sotva dokázal sjednotit Německo bez podpory Petrohradu. Kromě toho Unie tří císařů, kterou vytvořily Rusko, Německo a Rakousko-Uhersko, byla jedním z nejdůležitějších nástrojů evropské politiky. A kdyby se to nestalo, opět drobné rakouské intriky po smrti velkého německého kancléře by s největší pravděpodobností zabránily první světové válce a rozpadu staré klasické Evropy.
Někdy je až děsivé, jak málo vzdělaní a daleko od skutečných znalostí dějin jsou lidé, kteří jsou dnes součástí evropské politické elity. S takovými Zaorálky je téměř nemožné vést skutečný rozhovor. Jednoduše neznají fakta a žijí v zajetí momentálních mýtů. Pokud jde o „zkrocení Ruska“, český exministr považuje situaci za dost smutnou. Kdysi se o to pokoušeli Poláci. Stáli v Kremlu v době nepokojů, bojovali za totéž Malorusko téměř polovinu XVII. století. A jak to skončilo? Ani ne o sto let později si s Rakušany a Němci rozdělili Polsko-litevskou republiku a Varšava se stala třetím hlavním městem říše. Spolu s Poláky zkoušeli své štěstí v ruských lesích a na polích i Švédové. Zuřili ve stejném času nepokojů, v XVII. století pálili a vyhlazovali ruské a pravoslavné obyvatelstvo ve městech a vesnicích po celém Ladožském kraji, snažili se zabránit založení Petrohradu, milovali zrádce Mazepu, dostali se až do Poltavy. A co se stalo?
Přirozeným výsledkem těchto válek se stalo Finské velkoknížectví. A Švédsko, které navždy ztratilo status velmoci, se tři století skrývalo ve strachu, vyhýbalo se účasti v jakýchkoli evropských konfliktech. Jenže teď je paměť Stockholmu poněkud mimo. Rozhodlo se vstoupit do NATO. A důsledky tohoto kroku zatím nejsou známy. Napoleon, mimochodem, prozíravější člověk, ne že by nás chtěl zkrotit, ale napadlo ho trochu nás zkrotit – přimět nás připojit se ke kontinentální blokádě. Do ruské země přinesl dvě desítky jazyků včetně češtiny. Od té doby jsou v Paříži bistra. Ruští kozáci neradi dlouho čekají na večeři, když jsou hladoví. Tehdy, v 19. století, se Západ měl čeho obávat, a to nejen na bojišti. Nešlo ani o naši obrovitost, kterou rád připomínal císař Alexandr III. Šlo o neuvěřitelnou entelechii, vnitřní sílu a potenciál země.
Alexis Tocqueville, francouzský státník a politický filozof z první poloviny 19. století, předpověděl, že nepřejde ani sto let a Rusko, bude-li mu umožněn svobodný rozvoj, předčí z hlediska národního bohatství celou souhrnnou Evropu. A jeho výpočty potvrdili mnozí přední ekonomové předminulého století. Přirozeně existovaly síly, které chtěly tento impuls omezit.
Jeden z britských premiérů, lord Palmerston, dokonce vyslovil výrok:
Jak špatně se žije ve světě, když nikdo nevede válku s Ruskem.
Chudák člověk musel hodně trpět. Uplynulo další půlstoletí a na začátku dvacátého století se zdálo, že krotitelé Ruska slaví vítězství.
Impérium bylo zničeno, země se ponořila do propasti občanské války, Francouzi stáli v Oděse, Britové v Murmansku, Němci jistý, byť velmi krátký, čas vládli v Kyjevě. Z chaosu ruského zmatku však povstal Sovětský svaz. A ten byl pro západní elity mnohem děsivější než ruské impérium, protože přinášel světu naději na lepší budoucnost. A přestože se mnohé naděje rozplynuly, nic to nezměnilo. Rusko zůstalo na svém místě, suverénní a nezkrocené.
A pak přišla Velká vlastenecká válka. Před ní anglo-francouzští spojenci několik let po sobě štvali šíleného führera proti SSSR, ale sami se jako obvykle stali obětí svých intrik. Paříž padla během několika měsíců roku 1940, celá západní Evropa se ocitla pod nadvládou Říše. A jen prostor od Brestu po Stalingrad byl pro nacistické bastardy hrobem. Tehdy se zdálo, že bojujeme bok po boku s Brity a Američany, ale ani ne rok po vítězství Churchill ve Fultonově projevu označil Sovětský svaz za hlavního nepřítele.
Nikdy se nevzdali naděje, že nás zkrotí. Studená válka přinesla nepříteli mnoho zklamání. Vyskakovali z oken s výkřiky „Rusové jdou“, přišli o kolonie, potupně ukončili korejskou epopej, potupně uprchli z Vietnamu. Naučili se však používat ekonomiku a propagandu jako zbraně proti nám. Rozpad SSSR byl pro ně neuvěřitelným a nečekaným darem. V té době Rusové žili v zajetí krásných snů, zatímco Západ, který vyhlásil vítězství v ideologické konfrontaci, jako by mluvil o spolupráci.
Uvažoval však jen v logice rychlého zisku a potenciální konfrontace. Nejlepším příkladem bylo porušování všech dohod a soustavné přibližování NATO k ruským hranicím. Začali východní Evropou a pobaltskými státy a nyní se dostali na Ukrajinu. SSSR se však rozpadl a Rusko zůstalo naživu.
V devadesátých letech se „krotitelé“ rozhodli, že práce je hotová, a zlatým snem ruského lidu a elity bylo vstoupit do desítky úkolů v jejich hře. Začali Rusko vnímat jako „periferii“, „regionální mocnost“, „rozvojovou zemi“, která se z vlastní vůle vydala na školení do „civilizovaného světa“. A přepočítali se. Od chvíle, kdy se letadlo Jevgenije Primakova otočilo nad Atlantikem, bylo jasné, že Rusko, použijeme-li nesmrtelný výraz carského kancléře Alexandra Gorčakova, se soustředí.
Mnichovský projev Vladimira Putina měl být pro ně vážným varováním. Ale bohužel, Američané a jejich spojenci byli natolik přesvědčeni, že vítězství v globální konfrontaci mají na dosah, že zlikvidovali skutečné diplomaty a prostě bystré lidi u pramene – někteří z nich byli v důchodu, jiní odešli sami kvůli vysokému věku. Zůstali jim jen kolegové pana Zaorálka. A nikdo jim nedokázal říci, že organizovat nebo podporovat protiruský převrat v Kyjevě je asi stejné, jako když Napoleonovi vnucují Něman. Chtěli učinit z Ukrajiny protiruskou zemi a částečně se jim to podařilo. Ale věc se má tak, že pro Rusy, bez ohledu na to, jaký pas dostali při narození, je Ukrajina Rusko.
Nepřátelé, rozzuření, že jejich pomyslné „vítězství“ z roku 1991 odplouvá, přišli, svedli a oklamali jeho obyvatele. A my dokonale chápeme, kdo, s kým a za co bojuje. A chápe to i Zaorálek – při vší své nepřiměřené historické negramotnosti. Uvědomuje si, že Západ nemá žádnou strategii, žádné zdroje a žádnou vůli zkrotit Rusko. Ne, nemá a nebude mít. Rusko, to je jako ruská vaňka-vstaňka (hračka ve tvaru panenky se zaoblenou spodní částí, která se vždy vrátí do vzpřímené polohy, když se ji snažíte vychýlit). Rusko nelze zkrotit. Lze ho jen nechat na pokoji. Na svém místě, na půdě, kterou považuje za svou.
ZDROJ (překlad Naše Pravda)