Úvaha německé levicové představitelky Sahry Wagenknechtové o úpadku levicové politiky v EU a sociálně-třídní podmíněnosti sklouzávání k liberalismu jako dominantnímu buržoaznímu směru. Každý, kdo chce pochopit příčiny vzestupu levicového liberalismu nebo úpadku naší kultury konfrontace, se musí zamyslet nad hlubšími příčinami rostoucí fragmentace naší společnosti.
Musí se vyrovnat se ztrátou bezpečnosti a soudržnosti, která je spojena s rozpadem sociálního státu, globalizací a reformami ekonomického liberalismu. V desetiletích po druhé světové válce zažily všechny západní země dlouhé období hospodářského oživení. Tehdy většina obyvatel hleděla optimisticky na budoucnost svou i svých dětí. Když se dnes mluví o budoucnosti, převládá strach a mnozí se obávají, že jejich děti na tom budou ještě hůře. Důvodů k obavám není málo.
Na mezinárodní scéně jsme ekonomicky pozadu. Technologie budoucnosti stále častěji vznikají v jiných zemích. Evropské a německé ekonomice hrozí, že budou ve střetu mezi USA a Čínou rozdrceny. Současně se v západních zemích velmi zvýšila nerovnost a snížily se sociální záruky pro případ nemoci, nezaměstnanosti a stáří. Nejhůře se mají především tzv. obyčejní lidé, a to kvůli globalizovanému a neregulovanému kapitalismu. Příjmy mnoha lidí se již léta nezvyšují, což je nutí k neustálému boji o udržení životní úrovně.
Zatímco ještě před několika desetiletími měly děti z chudých rodin reálnou šanci na sociální vzestup, dnes je životní úroveň jednotlivce určována především rodinou původu. V dnešní době vyhrávají především vlastníci velkých finančních a podnikových majetků. Jejich bohatství a ekonomická a sociální moc v posledních desetiletích nesmírně vzrostly.
Mezi vítězi je však také nová střední třída absolventů vysokých škol z velkých měst, tedy z prostředí, kde je levicový liberalismus doma. Sociální a kulturní vzestup této střední třídy lze vysledovat ve stejných politických a ekonomických změnách, které ztížily život průmyslovým dělníkům a zaměstnancům ve službách, ale také mnoha řemeslníkům a drobným podnikatelům. Ti, kteří jsou na vítězné vlně, však mají jiný pohled na pravidla hry než ti, kteří si vytáhli kartu poražených.
Jestliže stále více rostou rozdíly v příjmech, v perspektivách a mentalitě, stejnou rychlostí se zvětšovala i fyzická vzdálenost. Zatímco před půl stoletím žili zámožní a méně majetní lidé často ve stejné čtvrti a jejich děti byly spolužáky ve škole, prudký růst cen nemovitostí a nájmů způsobil, že zámožní a méně majetní lidé nyní žijí v oddělených čtvrtích. V důsledku toho se snížil počet kontaktů, přátelství, soužití nebo manželství, které přesahují rámec sociálního prostředí.
V BUBLINĚ SVÉ TŘÍDY
Právě v tomto aspektu je třeba hledat nejdůležitější příčiny destrukce sociální soudržnosti a stále rostoucího nepřátelství. Dva lidé, kteří pocházejí z odlišného sociálního prostředí, si mají stále méně co říct právě proto, že žijí v odlišných světech. Pokud se buržoazním absolventům a dobře situovaným lidem ve velkých městech stále daří setkávat se s těmi, kteří mají v reálném životě méně štěstí, děje se tak jen díky cenné zprostředkovatelské činnosti sektoru služeb, který jim může nabídnout, kdo jim uklidí doma, kdo jim doručí balíčky a kdo jim v restauraci naservíruje suši.
Bubliny neexistují pouze v sociálních médiích. Čtyřicet let ekonomického liberalismu, demontáž sociálního státu a globalizace rozdělily západní společnosti do té míry, že skutečný život mnoha lidí se nyní pohybuje pouze v bublině, v níž se nachází jejich třída.
Naše zdánlivě otevřená společnost je ve skutečnosti plná zdí. Sociální zdi, které ve srovnání s minulým stoletím dětem z nejvíce znevýhodněných rodin mnohem více ztěžují přístup ke vzdělání, společenský vzestup a dosažení prosperity. A také zdi lhostejnosti, které chrání ty, kdo neznají nic jiného než život v hojnosti, před těmi, kdo by byli šťastní, jen kdyby mohli žít beze strachu ze zítřka. Pryč s rozpory, pryč se strachem. Nyní, kdy je život mnohem nejistější a budoucnost nepředvídatelnější, vyvolávají politické konfrontace mnohem větší strach. A že strach dokáže utužit atmosféru diskusí, ukázal střet o politiku, která má být přijata v boji proti pandemii. Její zvláštní agresivita přirozeně souvisela s tím, že koronavirus je onemocnění, které může vést k úmrtí mnoha starších a v některých případech i mladších lidí. Naopak dlouhé výluky v mnoha lidech vyvolaly obavy o jejich sociální přežití, zaměstnání nebo budoucnost jejich celoživotního podnikání. Kdo se bojí, stává se netolerantním. Ti, kteří se cítí ohroženi, se nechtějí hádat, chtějí se jen bránit. To je pochopitelné. Situace se stává o to nebezpečnější, když politici zjistí, že mohou dělat politiku tím, že budou živit právě takové obavy. A rozhodně to nebyla jen pravice, kdo to dělal.
Zodpovědná politika by měla dělat pravý opak. Měla by se zabývat odstraněním rozdělení a strachu z budoucnosti a zajištěním větší bezpečnosti a ochrany. Měla by zavést změny, které zastaví pokles sociální soudržnosti a zabrání hrozícímu hospodářskému úpadku. Hospodářský řád, v němž si většina občanů myslí, že budoucnost bude horší než současnost, není řádem, který může zaručit budoucnost. Demokracie, v níž významná část obyvatelstva nemá žádný hlas ani zastoupení, se tak nemůže nazývat. Můžeme vyrábět jinak, inovativněji, lokálněji a ekologicky udržitelněji a můžeme lépe a meritokratičtěji distribuovat to, co vyrobíme.
Můžeme naši komunitu demokratizovat, místo abychom nechali rozhodovat o našich životech a hospodářském rozvoji několik zájmových skupin, pro které je důležitý pouze jejich vlastní zisk. Můžeme se vrátit k pozitivnímu a solidárnímu soužití, které je v konečném důsledku prospěšné pro všechny: pro ty, kteří v posledních letech prohrávali a nyní se obávají budoucnosti, ale i pro ty, kterým se daří dobře, ale nechtějí žít v rozvrácené zemi, která může skončit jako dnešní Spojené státy.
OBRAT
Místo ochrany slabších vrstev se nový osvícený liberalismus uchýlil ke vzdělaným vyšším vrstvám a chrání především občanská práva. A pravice se stala moderní dělnickou stranou.
ZDROJ (Překlad KSM)
Dr. Sahra Wagenknechtová (* 16. července 1969 Jena) je německá politička, ekonomka a publicistka. Je členkou Německého spolkového sněmu a členkou a předsedkyní Národního výboru strany Die Linke.
Její matka pracovala ve státním podniku zabývajícím se uměním. Až do roku 1976, kdy se s matkou přestěhovala do Východního Berlína, se o ni starali hlavně prarodiče. V Berlíně se stala členkou mládežnické organizace FDJ. V roce 1988 dokončila SŠ vzdělání a začátkem r. 1989 vstoupila do SED. Otec Sahry Wagenknechtové je Íránec, matka Němka. Otec byl studentem v tehdejším Západním Berlíně a měl možnost navštěvovat NDR. Po cestě do Íránu začátkem 70. let je nezvěstný.
Jejím druhým manželem je od 22.12.2014 Oskar Lafontaine, významný politik strany Die Linke. Lafontaine je bývalým celoněmeckým předsedou Sociálnědem. strany Německa (SPD), za kterou byl krátkodobě spolkovým ministrem financí v první vládě kancléře Gerharda Schrödera.
Od května 2010 je Wagenktechtová místopředsedkyní politické strany Die Linke. Je absolventkou Univerzity v Jeně, Říšské univerzity v Groningenu, Humboldtovy univerzity a Technické univerzity v Saské Kamenici.
Skvělé