V našem domě se lidé nejčastěji setkávají na chodbě u výtahu nebo u venkovních dveří. Když bydlíte v šestém patře, nepotkáte se s těmi z prvního a druhého patra. Ti, pokud jim nohy slouží, chodí po schodech. Znám tedy jen několik nájemníků z vyšších pater.
Postupem času se v domě začali objevovat cizinci, nejspíš Airbnb. Poznali se podle toho, že kufry nosili z domu ven, ale neutíkají s nimi po způsobu zlodějů. Mohli jste s nimi prohodit několik vět ohledně toho, odkud jsou a jak lajkujou Prahu.
Místo cizinců se v našem domě objevili Ukrajinci. Zrovna tuhle: Několik žen s kufry a dětmi čekalo na výtah. Jedna z nich se do výtahu nevešla a tak jsem se s ní snažil zavést rozhovor. Anglicky to nešlo a ukrajinštině zatím nerozumím. Přikývla, že mluví rusky. Obratem jsem zjistil, že já už ne. Rozhovor se tedy nekonal.
Nakonec jsem zbyl u výtahu sám a zmáčkl tlačítko se šestkou. Napadlo mě, co se asi stane s naším domem, když se v něm jednou nedomluvíme. Co se stane s naší republikou, když se v ní nedomluvíme? Co se stane s českým národem? Není jazyk, kultura a historická zkušenost základem definice národa?
Co s tím udělají zmetkové u moci? Předstírají otevřenou náruč, Putin jim přihrál to, po čem toužili. Levnou pracovní sílu, která narovná situaci na trhu práce. Tak se musí na zkurvené odboráře, kteří chtějí čím dál víc peněz na úkor úspěšných, kteří přece živí naši společnost.
Doma jsem sedl k počítači. Z domova rovnýma nohama do světa: Potomci Nixona, který uznal existenci jedné Číny, právě posílají loďstvo do Žlutého moře. Asi kvůli odstrašení. Jakýsi kapitán navrhuje odstrašení zaminováním. Obava o náš dům se tím stala nicotnou. Hrozím se zmetků, kteří mají války a světovládu v genech. Kdysi se jim říkalo strůjci války.