Představuji si obraz, jak k imperátorovu trůnu přilézají, jak se patří, po kolenou – a říkají: „Jmenuji se Pedro, jmenuji se Julio“, nebo ještě nějak jinak … A on jim povídá: „Špatně se jmenuješ, Julio, a co chceš ty, Pedro?“ Podíváme-li se na ekonomiku, je otázka jasná: udržování světového dolarového systému stojí mnoho peněz a projevuje se v propadu podílu americké ekonomiky v ekonomice světové.
V roce 1944, kdy byla Brettonwoodská konference, to bylo 52 % ze světové ekonomiky a teď pesimisté hovoří o 14 % a optimisté o 18 %. To je méně, než měl SSSR v polovině osmdesátých let (24-25 %). A z tohoto důvodu držet tento systém naprosto není možné. Podívejme se pravdě do očí: USA nenabízely ani svobodu ani demokracii, ony nabízely peníze, a celý vtip byl v tom, že si kupovaly elity. Jak říkával Boris Abramovič Berezovský *): „Nač utrácet peníze za společnost, když můžete koupil ředitele?“
Tak je to i tady: máte-li neomezené finanční zdroje (tisknete si peníze), nejdřív mu nabídnete cenu tržní a on říká, že ani za nic. Pak mu nabídnete dvakrát tolik a on začíná váhat, a když mu nabídnete třikrát tolik, tak povolí. A pokud nepovolí, stane se mu nějaká podivná věc – jako například Mosadekovi v Iránu, nebo v Panamě, atd. – anebo se vyskytne pokojská a křivě ho obviní ze znásilnění jako v případě Strauss-Kahna. No, a když peníze nejsou, tak začnou všichni přemýšlet, co dělat. Oni jsou ve své zemi, ať je to jak chce, náčelníci, a musí něco dělat, ale ne za deset let, nýbrž zítra, pozítří, za 3 roky. A začínají přirozeně hledat alternativní cesty, protože garance nejsou a USA už peníze nedávají. Mimochodem, neprověřoval jsem to, ale „rozvědka mi donesla“, že v posledních třech dnech není v USA ani jedna zmínka o Ukrajině.
V této situaci USA varianty východiska nemají. Ale dál pro zahraniční vazaly začíná to nejhorší. Americké elity na tom nejsou zle. No, jistě, byli tam lidé kolem Bidena a pak byli odvoláni. Tím ale nebudou ani chudší ani méně vlivní, protože mají své klany, skupiny atd. Co ale budou dělat lidé, kteří byli koupeni v místech … – a právě ti představují to největší nebezpečí. Ti budou iniciovat teror, pořádat násilnosti, války a vše ostatní, protože pro ně je to otázka života a smrti. A právě oni představují skutečné nebezpečí, protože nebezpečím není car, ale zdivočelá čeleď.
A právě tito lidé, kteří měli pocit, že chytili Boha za fousy, ale nebyli nikým, až jim najednou nabídli spoustu peněz, a oni se cítili být skutečnými pány. A najednou jim peníze nikdo nedává, protože ty došly a oni navršili zločinů až nad hlavu, a sami velmi dobře vědí, co spáchali. A vědí to všichni kolem. Tak co si mají teď počít?
Tak těchto lidí se já šíleně bojím. Jsou to oni, kdo jedou do Pekingu k Si, protože jinou šanci nemají. A chápu, že budou Si-Ťinpchingovi cosi nabízet, něco cenného – v jejich chápání. Si, nebo lépe řečeno, Čína, během desetiletí, nebo o něco déle, se dral na evropský trh, který je po americkém největší. A kvůli tomu byl vlastně vymyšlen plán druhé Hedvábné stezky. Teď ale v Číně vědí, že to už trh není, nebo za 3 roky nebude, zatímco tito to nechápou. Proto jsou upřímně přesvědčeni, že mají co nabídnout.
Jiná věc je, jak s nimi naloží Číňané… No, tito (Evropané) přilezou k trůnu a budou smět Vládci políbit střevíc, a to je svaté. A ještě jim dají „pajízu“, tabulku, na níž je jasně napsáno, co se dělat smí a co ne. Dále se vrátí k sobě domů a propadnou frustraci – a když lídr propadne frustraci, začne blbnout. Proto v nejbližších měsících očekávám kupu neadekvátních, nanejvýš nebezpečných a nepříjemných následků.
A nyní otázka: a co máme dělat my? No, a tady se vracíme zpátky ke koncepci oné bezpečnosti. Ta spočívá v tom, že se musíme zabezpečit především před těmito neadekvátními skutky. Mimochodem, sankce proti Rusku jsou právě takovým neadekvátním krokem, protože přinesly více škod jim než nám. A dalším příkladem je dění v Pobaltí, kde chtějí vyhnat všechny, kteří mluví rusky. Kam je asi tak vyženou, když jsou občany a žili tam celý život? Ačkoli, oni tam za občany ani příliš považováni nejsou, ale nejsou ani občany Ruska, či jiné země. Co s nimi dělat – zavřít je do koncentráků? Takže nyní je nutné udělat toto: svolat konferenci, na níž budou veřejně posouzena rizika spojená s rozkladem světového dolarového systému a neadekvátnost amerických satelitů. Protože je nutné pochopit, před čím se bránit a jaká je hegemonie… – pojďme se, lidi, poradit, jak se bránit před těmito idioty!
Dosud je to převážně obrana před válečnou hrozbou, převážná část investic ve světové ekonomice probíhá v dolarech, v naší ekonomice také a většina poptávky je také v dolarech. Pokud teď odklidíme dolarový přívažek, tak například objem ropy nakupované ve světě se propadne o 25 % minimálně. My je nebudeme zachraňovat, ale musíme pochopit, jaká rizika přinese jejich zhroucení. Kdysi, 1. září 1983 jsem byl v Lužnikách na fotbalovém zápase moskevského Spartaku s Dynamem Kyjev, kde bylo 100.000 diváků – ne milión, jen sto tisíc. A viděl jsem, co je to dav sta tisíc lidí vycházejících ze stadionu. Ty žádná ohrada nezastaví…
*) Boris Berezovskij (1946-2013) – jeden z prvních a nejvlivnějších ruských oligarchů Jelcinovy éry, patřil do jeho nejbližšího kruhu. Otevřený kritik Putina, byla proti němu v Rusku už od roku 1999 vedena řada obvinění z hospodářských deliktů, z podvodů a praní špinavých peněz ho vyšetřovala i švýcarská prokuratura. V roce 2003 uprchl do Británie, kde žil až do své smrti. Nedlouho po skandální londýnské soudní při mezi ním a dalším oligarchou Abramovičem, kde na sebe prozradili, jak přišli ke svým majetkům a kapitálu, zemřel záhadnou sebevraždou na svém panství v Ascotu.
Překlad St. Hroch