Ve světě
Ve dnech 17. července – 2. srpna 1945 se v Postupimi konala konference šéfů vlád tří spojeneckých mocností:
SSSR (J.V. Stalin), USA (H. Truman) a Velké Británie (W. Churchill, od 29. července Cl. Attlee). Před očima celého světa, ne jenom z hlediska války. Šéfové jednali o poválečném uspořádání poměrů ve světě a zejména v Evropě.
Vznikla Rada ministrů pěti mocností (SSSR, USA, Velké Británie, Francie a Číny) se sídlem v Londýně. Úkolem Rady bylo připravit mírovou smlouvu s Německem. (Ta nebyla přes všechno úsilí podepsána, v roce 1949 vznikly 2 německé státy, NSR a NDR). Pro Německo byly stanoveny poválečné zásady: demokratizace, demilitarizace, denacifikace, dekartelizace. Byly mu vyměřeny reparace, německé válečné loďstvo bylo rozděleno mezi SSSR, USA a Velkou Británii. Město Královec (Koenigsberg, poté Kaliningrad) s okolím bylo postoupeno Sovětskému svazu. Byl stanoven postup pro soud nad válečnými zločinci. Rakousko bylo osvobozeno od reparací. Utvořena vláda v Polsku a stanovena prozatímní západní hranice Polska. Zahájena příprava mírových smluv s bývalými satelity Německa a schválen odsun Němců z Československa, Polska a Maďarska. Sovětský svaz potvrdil závazek, daný v Jaltě, že po skončení války v Evropě vstoupí do války v Japonsku. Stalo se tak 9. srpna 1945.
Doma
24. října 1945 podepsal prezident Dr. Edvard Beneš dekrety o znárodnění. Týkaly se všech bank a pojišťoven, klíčového průmyslu a ostatních závodů s více než 500 zaměstnanci. Celkem šlo o více než 2100 podniků s 61 % zaměstnanců v průmyslu a se 75 % podílem na průmyslové výrobě. Výsledkem znárodnění byl ekonomicky silný a ucelený sektor národního hospodářství, který měl rozhodující význam pro obnovu a budování lidově demokratické společnosti.
Nejdůležitější zásady Košického vládního programu: Československá vláda jako vláda Národní fronty politických stran a celostátních organizací odborů, žen a mládeže, rovnoprávné postavení českého a slovenského národa, národní výbory jako nové orgány státní moci a správy, Československá lidová armáda, Sbor národní bezpečnosti, spojenecká smlouva se Sovětským svazem jako nová rozhodující orientace naší zahraniční politiky. Tyto principy jakož i znárodnění z roku 1945 a potom z roku 1948 – zůstaly v platnosti až do událostí po listopadu 1989.
Uvedení zahraničně i vnitřně politických událostí do souvislostí s vývojem ve světě, v Evropě i u nás je nejlepší odpovědí těm publicistům, novinářům i politikům (někteří dříve zastávali postavení i nejvyšších ústavních činitelů) a redaktorům veřejnoprávní televize, kteří při výročích uvedených událostí neberou v úvahu okolnosti tehdejšího vývoje, tehdejší situaci.
Již od roku 1945 se vedou např. diskuse o tom, proč nakonec Praha nebyla osvobozena americkými vojsky. Kontroverzní publicista Roman Joch nemůže přijít na jméno F.D. Rooseveltovi, protože prý příliš podléhal na Jaltské konferenci J.V. Stalinovi jenom proto, že prý Američané potřebovali v pozemních operacích proti císařskému Japonsku vojska Rudé armády. Přitom jak on, tak někteří další publicisté považují za rozhodující příčinu porážky Japonska ne pozemní boje, ale svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki. Rozhodující podíl Rudé armády na porážce hitlerovských armád na rusko-německé frontě a v Mandžusku je všemožně popírán.
Sledujeme-li německé, americké a francouzské seriály o druhé světové válce, máme dojem, že nejdůležitější pro výsledek války byly bitvy o ostrovy v Tichomoří, invaze do Evropy a pokud jde o nás, pak osvobození Plzně americkou armádou.
Při nedávném přejezdu amerického konvoje naší republikou si američtí vojáci připomněli oběti svých předchůdců v Plzni, ale uctít památku Rudoarmějců, s nimiž se fronty jejich předchůdců spojenecky a přátelsky setkaly koncem války na Labi, k tomu nedošlo. Dnes by zřejmě takové přátelství bylo pod jejich úroveň. Zapomněli na to, jak se 25.4.1945 u města Torgau na Labi s upřímnou radostí setkali američtí a sovětští vojáci a jak nadšeně se objímali.
My ve vojensky ovládaném protektorátu jsme s přibývajícím jarem měli stále více nadějí, že válka již brzy skončí. Který den to bude? 7. května jsem ráno vyhlédla z okna. Bylo zataženo, obloha temná, bez svitu a jasu, snad se schylovalo k dešti. Ale v tom ranním pohledu do široka daleka při nedostatku rozbřesku jsem užasla. Na jednom z nejvyšších komínů místních továren se objevila naše vlajka. Bylo to neuvěřitelné. Po prvé po letech okupace. Celých 6 let jsme ji neviděli. Hleděli jsme na ni nepopsatelně dojati. V radosti i v slzách. Ale vlajka brzy zase zmizela. Velitel místní nacistické armády nařídil vlajku okamžitě odstranit. Jinak dá povel k zásahu připraveným letadlům a město bude vybombardováno. A tak vlajka pod zničující hrozbou opět zmizela. Podobně další den, 8. května, bylo zataženo a temno nás sužovalo nejen shůry pro nedostatek slunečního svitu, ale i kolem nás, v podobě ohrožení nepřátelskou armádou. Ale historická změna byla již blizoučko.
Nastal 9. květen, a byl to zářivý den se sluncem na obloze a se štěstím kolem nás. Od severních hranic se k nám hrnuly vítězné jednotky našich osvoboditelů . Plnily silnice, ulice, náměstí a směřovaly ku Praze. Přijížděly bezpočtu stále nové řady, ty houstly a my na chodnících jsme prožívali nekonečnou radost a vděčnost. A Rudoarmějci na všech vozidlech byli zasypáváni květinami, a také měli radost a vděčnost, i když ovšem bylo za nimi mnoho únavy a strádání, mnoho válečných let a bitevních otřesných prožitků.
Někteří pozdější „oprávci“ dějin se postarali o to, aby byl náš 9. květen, Den osvobození, který jsme tělem i duší v našich rozradovaných městech a obcích prožívali, přesunut na 8. květen. Toho dne, jak jsme se později z tisku dověděli, byla ve vzdálené Remeši podepsána kapitulace německého wehrmachtu. V knize, „Jak jsem se mýlil v politice“, Ing. Miloš Zeman uvádí na str. 100-101 (a to se opravdu mýlil), že se mu protivila Stalinova megalománie a politická účelovost. Ty ho prý vedly k opakování kapitulačního aktu z 8. května v Remeši ještě jednou na druhý den, 9. května v Berlíně.
Autor tehdy nevzal v úvahu rozhodující podíl sovětského lidu a jeho armády na porážce nacismu. Nejvíc obětí a materiálních škod Sovětského svazu během války je sotva možno označit jako “Stalinovu megalománii“. Podepsat kapitulaci před očima celého světa, ne jenom z hlediska války v nahodilé Remeši, ale v Berlíně, odkud vycházely po léta rozkazy k záhubě lidstva, bylo tudíž více než symbolické. Ostatně u nás nikdo o 8. květnu a o Remeši nic nevěděl. Osvobození přišlo očividně za naší nadšené přítomnosti a s velkou slávou, kterou jsme prožívali – s příchodem 9. května.
I když se i tehdy leckde ještě bojovalo, např. u Milína až do 11.-12. května 1945, a až ruské raketomety „Kaťuše“ tu zlomily urputný odpor zbytků wehrmachtu.
Zcela dehonestující verzi vyjádřil prof. Zubov, s velkým humbukem vítaný nedávno na Masarykově universitě v Brně. Podle něho prý nešlo o Velkou vlasteneckou válku, ale o válku mezi černou a rudou diktaturou. Taková dezinterpretace dějin není ovšem nic jiného než projev zaslepeného revanšismu. Ctitelům historické pravdy a ideálů lidskosti zcela nepřijatelný.
Český básník, překladatel, novinář a literární kritik Josef Hora
Po 9. květnu 1945 se vrátil život i do škol, které byly dosud z různých důvodů uzavřeny. Do mého gymnázia se vrátili všichni mí spolužáci, kteří od dubna 1947 povinně kopali zákopy na jih od Brna před blížící se frontou. Vrátili se i starší studenti, kteří byli pracovně nasazeni na různých místech v Německu. A tak ředitel školy mohl stanovit den a hodinu, kdy se škola slavnostně otevře. Všichni žáci se měli dostavit do tělocvičny k prvnímu společnému shromáždění v osvobozené vlasti. Ale dřív než k tomu došlo, přišel za mnou náš řečtinář a srovnávací jazykozpytec a přinesl mi verše Josefa Hory, abych je na shromáždění přednesla. Našel je v denním tisku a přepsal je na list papíru černou tuší a ozdobným písmem. Zde jsou ty verše:
Dni světlý, v němž se vyplnilo,
o čem jsme snili po šest let!
Dni, k němuž rostlo Vaše dílo
a do něhož se měnil svět,
jsi tu! A Čechy proměněné
zas tvar svůj mají v šíř i dál.
Vytesán pevně do kamene
náš povzdech zákonem se stal.
Dni světlý! Osvoboditelé,
dělníci teplých přístřeší!
Zas rudá krev nám proudí v těle,
zas jsme, Staline, Beneši!
Ta slova nám mluvila, jak pravil kdysi básník, z duše. Byli jsme dojati. A všichni svorně jsme cítili odhodlání snažit se ze všech sil o nápravu válečných škod a o vzestup národa a vlasti. Vlasti milované, těžce zkoušené, ale zas po všech útrapách osvobozené – naší vlasti. Vlasti jediné a v dědictví nám dané.
Poznámka o Horově básni. Svobodné slovo 13.5.1945
První verše na oslavu osvobození dokonale vystihovaly, co jsme všichni cítili. Nemohlo být lepší volby básnického slova pro školní oslavu. Náruče šeříků, radost bez konce, vděk Rudé armádě, presidentu Benešovi, generalisimu Stalinovi. Města byla plná jejich obrazů a vlajkoslávy, slavnostních shromáždění a pochodů s hudbou a krojovanými skupinami. Zněly písně naše i sovětské, ponejvíce s ruskou melodikou, tančilo se. Kdo zažil, nemůže zapomenout.
Horovu báseň jsem hledala a našla pod názvem „Proud“ v gymnasiální příručce Kotalík – Pech – Schams: „Moderní česká poesie“. Státní nakladatelství Praha, 1946.