V době, kdy armádní carevna Jana Černochová se pyšní převzetím dalšího ocenění, tentokrát Řádu kněžny Olgy z rukou ukrajinského ministra obrany, oznamuje Čína k nelibosti USA budování své vojenské základny na Kubě, která čelí dlouhodobým sankcím právě ze strany Ameriky.
Ze strany Číny, v době, kdy britský premiér Rishi Sunak na závěr summitu zemí G7 v Japonsku vykresluje Čínu jako „největší hrozbu pro světovou bezpečnost“, tak jde o přirozenou reakci vůči USA a jejím vazalům a poskokům, včetně české vlády, která do čínského draka šťouchala déle, než je zdrávo. Vše se děje v době, kdy americký ministr zahraničí Antony Blinken na závěr své návštěvy v Číně oznamuje, že Spojené státy a Čína učinily „pokrok“ směrem k nasměrování vztahů zpět na správnou cestu. Pomineme-li možnost, že se jedná o další diplomatickou kulisárnu našeho současného západního kolonizátora a nikoliv upřímné vyjádření, pak je zřejmé, že podobnou otočku by měla provést specialistka na prodej mobilů Markéta Pekarová Adamová se svojí věrnou družinou v čele s Milošem Vystrčilem.
Lze ale ve válečné posedlosti současné americké vlády sledovat alespoň zrnko racionality, logiky či naděje na skutečná mírová urovnávání jednotlivých ohnisek válečných konfliktů, ve kterých právě ČLR a RF představují pro končícího světového hegemona a četníka v jedné osobě, USA, nejtvrdší oříšek?
Zatímco vojenský konflikt mezi USA a ČLR, ve kterém jako zástěrka má posloužit Tchaj-wan, je otázkou dalšího vývoje, eskalace na Ukrajině mezi USA (a jejími spojenci, ČR nevyjímaje) a RF vstupuje do další fáze.
Současná naše vláda s agentem Pávkem na Hradě jednotlivými koordinovanými kroky a výroky zatím „úspěšně“ přispívají k další eskalaci konfliktu a je tak pouze otázkou času, kdy se naplní pronesená slova náčelníka GŠ AČR Karla Řehky: „Pokud, a říkám pokud by propukl konflikt mezi aliancí a Ruskem, budeme jeho aktivním účastníkem od první minuty. Velká část naší armády odjede bojovat podle aliančních bojových plánů.“
Premiéru Fialovi, ministryni Černochové a dalším válkychtivým členům vlády, stejně tak i současným poslancům a senátorům, kteří budou již brzy schvalováním tzv. obranné smlouvy mezi USA a ČR rozhodovat o dalším osudu naší země a jejích občanů, jednou jejich mandát skončí. Možná i dříve, než doufají. Zatím to vypadá, že této skutečnosti si moc vědomi nejsou, či si ji nepřipouštějí, a raději budou nadále plnit zadání a úkoly americké ambasády. V lepším případě do doby, než naši američtí spojenci zavelí k ukončení podpory ukrajinskému režimu, podobně jako tomu bylo při oznámeném „úprku“ vojsk USA z Afghánistánu, kde Tálibán pokořil nejsilnější velmoc USA a její lokaje z členských států NATO. Tehdejší servilita české vrchnosti k uskutečňování amerických velmocenských zájmů si vyžádala životy 14 českých vojáků. Historie a chyby z ní se často opakují. Bude tomu tak i tentokrát?