V současné době nám přibývají, dalo by se říct, nepřátelé, zasedá nebo zasedal zahraničněpolitický výbor a prohlásil o další zemi, kdože je náš úhlavní nepřítel.
Tak dlouho jsme se dívali a rozhlíželi po těch, kdo jsou naši přátelé, že jsme zapomněli na to, kdo je náš nepřítel.
Pan ministr zahraničí věcí České republiky si myslí, že úhlavním nepřítelem je Ruská federace, a to na několik desetiletí, a že se budeme s ní moci spřátelit, až se zásadně změní struktura její společnosti a obyvatelstvo této „Velké země“ převychová. Nezmiňuje se ale o tom, jestli ta velká země nepřevychová také nás a nezmění sociální strukturu České republiky. Ale ta naše manichejská dichotomie přítel-nepřítel je nám podle jeho přesvědčení jasná.
Ale zajímavé je i to, že se jedná v zahraničně-politickém výboru Poslanecké sněmovny PČR, možná i v dalších výborech, o vztahu České republiky k Čínské lidové republice. A zřejmě to bude podobně zmatené jako citované prohlášení pana ministra zahraničí k Ruské federaci. Bude to ještě zajímavější proto, že se tohoto jednání dopouštějí čeští politici po návštěvě amerického ministra zahraničních věcí Blinkena v Číně a hned po jeho jednání s ministrem zahraničí ČLR. Ale setkal se také s prezidentem nebo s hlavou státu a my, a jen tak mezi námi, docházíme k názoru, že Čína je pro nás nebezpečím. Podle pana prezidenta, je ale třeba s ní jednat „pragmaticky“. To asi znamená to, že podle současné probíhající diskuse mezi poslanci (a jistě dojde i na senátory) budeme podporovat více tchaj-wanské osamostatnění a úsilí některých tchaj-wanských politiků o vystoupení ze svazku s Čínskou lidovou republikou. I když veřejně budeme prohlašovat, že uznáváme tezi jedné Číny.
Náš nepřítel rudá Čína…
Nevím jestli se ta diskuse ubírá tím správným směrem, protože to, co se děje nejen v kontinentální Číně, není dnes jenom zajímavé z hlediska nových technologií a jejich aplikací, ale i z objemů bádání a zkoumání, s množstvím různých výzkumných zařízení a institucí a investic do vědy a výzkumu. Snad bychom a neměli bychom zapomenout (nebo neměli, podle nálady našich politických reprezentantů), že přece jenom z hlediska pragmaticky nepřátelských Číňanů je Česká republika něco jako pozdní středověk, skanzen, někdy i roztomile zajímavý, ale přece jenom skanzen.
Takže vůbec nechápu, nejenom vyhlášení nepřátelství vůči Číně na úrovni MZV ČR tak neomalenou formou, na kterou si zvykáme, ale dokonce ani nerozumím té „pragmatické politice“ České republiky. Protože i ta naše „pragmatická republika“ se bude muset vyrovnat nejen s ekonomickým růstem čínské ekonomiky, její čtvrtou nebo snad už pátou industrializací. Ale zejména s tempem a rychlostí tohoto růstu. Jestliže před několika málo lety nebylo čínské válečné loďstvo schopné učinit nic jiného než demonstrativně projet Tchaj-wanskou úžinou, tak dneska už tam jezdí mateřská letadlová loď s doprovodem. Počet přístavů a velikost obchodní flotily „pod kontrolou“ se zvětšuje, a to nemluvím o dalších zemích, kde je čínský vliv fixován, zakotven, jak v ekonomice, tak v politice. A začíná být kompatibilní s měnícími se vojenskými doktrínami těchto států.
Takže pozor na to, abychom to zase nepřehnali a nebyli papežštější než papež. Koloniální minulost naší země není srovnatelná s imperiálním kolonialismem některých našich aktuálních přátel a jejich chování nám sotva může být vzorem.