V posledních dnech vývoj ve Francii připomíná bouřlivý rok v Paříži roku 1968. Jsou tam v posledních dvou letech už poněkolikáté demonstrace a pouliční nepokoje.
Já si ty francouzské události nejenom ve Francii, ale i v Německu a na jiných místech, třeba ve Spojených státech, docela dobře pamatuji. Je pravda, že to tehdy překvapilo skoro když ne celý svět, tak celou Evropu. Byly to bouře velmi masové, měly svůj ideologický program a účastnili se jich nejenom studenti, ale i profesoři a celá akademická veřejnost. A postupně i něco, čemu se tehdy mohlo říkat lumpenproletariát.
Pravdou je, že ve Francii se snadno demonstruje nebo manifestuje nesouhlas s vládou a hlavou státu, ale to neznamená, že by to někde jinde nemohlo být této zemi podobné.
Zkušenosti s nepokoji u nás…
Vždycky je spouštěčem radikální mobilizace občanů nějaká jednoduchá záležitost. A tak jako začala i ta slavná Velká francouzská revoluce pod záminkou, že král chce vybírat vyšší daně, se už skoro dostáváme do České republiky, kde takové „revoluce“ byly i násilné hned v roce 1918-1919. 28. říjen 1918 měl povahu masových shromáždění a odstraňování všeho, co připomínalo monarchii. V roce 1948 také, i když víme, že to bylo trochu organizované a dlouho připravované, a revoluční teror se trochu opozdil. Ale dokonce i listopad 1989, ať jej organizoval kdokoliv, má také silné znaky spontaneity. Nepochybuji o tom, že politická elita tehdy kalkulovala s nějakou změnou a chtěla nespokojenosti lidí využít ve svůj prospěch, ale nepovedlo se jí to a spontánní odmítnutí stávajícího režimu bylo jednoznačné.
Obávám se, nikoliv bezdůvodně, že něco podobného může nastat i dnes. Ono stačí, když je společnost tak zjitřená, občané se vysmívají vládě (to je nejvyšší stupeň kritiky) a prostřednictvím tohoto vtipkování se šíří zášť, nenávist a nepřátelství. Nedivil bych se, kdyby z nějaké náhodné události vznikla, nechci říkat zrovna revoluční událost, ale spontánně projevovaná nenávist vůči vládě, vůči její politice. Ta by mohla přerůst v pohyb, který by kontrolovaly skupiny jednotlivců nebo jednotlivci, kteří mají úplně jiný politický program než si, nejenom naše současná vláda, ale i její kritici myslí. V roce 1968 to ve Francii začalo kritikou byrokracie jako principu vládnutí, studenti okupovali univerzity a koleje a jejich nejradikálnějším projevem bylo heslo z května 1968: Lidstvo nebude svobodné, pokud poslední kapitalista nebude viset na střevech posledního byrokrata!
V roce 1789 to začalo tak nevinně. Nejdřív padla poloprázdná Bastila a Ludvík XVI. si myslel, že je to vzpoura. Až prý jej někdo z jeho okolí upozornil – Ne, Sire, to není vzpoura, to je revoluce! A došlo to až do hrdel a statků.
Možná by se to dnes zase mohlo učit ve školách, i proti vůli pana ministra Stanjury, který tolik nemá rád dějepis.