Nebudu vysvětlovat, co se skrývá pod názvem Piava, proč dodnes pokračují setkání zkušených, ale v době žvanění nepotřebných profesionálů, kteří se znají od Piavy, jak říkával nebožtík, Miroslav Polreich, a proč dnes poprvé jsem se rozhodl nabídnout několik střípků jednoho z bodů programu posledního komorního setkání.
Pro snazší porozumění dění nejenom v současném Rusku neuškodí připomenout několik posledních a zveřejněných článků v ČR a v zahraničí, které jsem napsal na toto téma. To nehledě na konjukturu cenzury v EU a strachu u lidí, u kterých jsem si pouze představoval, že za určitých okolností dají přednost pasivitě a mlčení, před veřejným kontextovým vysvětlováním dění a možných řešení stále více a více komplexních vztahů mezi Východem a Západem. Vztah je základ všeho: války, míru, nemoci a zdraví, radosti i starosti…
Vztahy a situaci komplikuje politická krátkozrakost poměrně mladých slouhů globalistů v EK, EP a NATO i ve vztahu s Čínou. I když na první pohled summit NATO by neměl mít nic společného s Čínou, dnes, den po summitu je možné číst v německém tisku, například Süddeutsche Zeitung, že po dlouhém sporu přijala německá vláda svou první čínskou strategii. Nastiňuje v něm opatrný odklon od velkého obchodního partnera – a vysílá jasný vzkaz německým společnostem. Před nedávnem jsem komentoval 86 stránkovou strategii. Nebylo to žádné zajímavé čtení ani studium, ale ohřátá stará káva starého umírajícího globalismu.
To však není nic nového – Atlantici již dlouho považují Čínu za nepřátelského hráče. Připomněl to časopis Foreign Policy, který opět nastínil postoj Bruselu: Zatímco vlastní ambice Číny se soustřeďují v Asii, její síly se stále častěji objevují na zadním dvorku NATO. Hospodářské zájmy Pekingu, které se často prolínají s geopolitickými, se nadále projevují v celé Evropě v podobě investic do přístavních zařízení a dalších klíčových průmyslových odvětví. Tato čínská přítomnost, stejně jako snahy Pekingu o podkopání světového řádu založeného na pravidlech, nezůstaly bez povšimnutí NATO.
Proto není divu, že část deklarace summitu NATO věnovaná Číně obdržela tvrdou diplomatickou odpověď čínské diplomatické mise při EU: Jakékoli kroky poškozující legitimní práva a zájmy Číny budou tvrdě odmítnuty. Doplňuji: s pomocí asijské formy lsti, ne žvanění.
Výsledky summitu NATO dokazují, že Washington, EK, EU a NATO se nevzchopily ani předpovědět ukončení speciální vojenské operace na Ukrajině. Místo toho summit NATO vymyslel nový mýtus pro G7, neexistující právní subjekt, ale dobrovolné společenství, které nikdy nemělo a doposud nemá ve svých stanovách úkol nabízet bezpečnostní garance Ukrajině, státu v rozpadu, ve válce a tonoucímu v korupci a pokrytectví politiků.
Summit nenabídl občanům ani náčrt odpovědi na otázku: Chceme mít tu válku pořád za zády a věřit politikům s právem lhát bez trestu, nebo válku před námi, s pravděpodobnými neutěšitelnými následky pro nás, pokud přežijeme?
Protože zlehčování ruského postoje a odpovědí na akce a provokace Ukrajiny a NATO formou popisu jakéhosi zblednutí červených linií Ruska, tj. slabosti vedení Ruska, se mi jeví jako snaha bez konce, osobně jako zcela marná, nabízím pro zamyšlení krátký přehled hlavních negativních charakteristik dob různých vládců a vůdců Ruského impéria. Kvantita negativních charakteristik totiž určuje kvalitu všeho, platí to samozřejmě i pro Washington, EU, EK a NATO i dnes, kdy současná více úrovňová bitva vstoupila do fáze bytí, či nebytí a) hodnot západního globálního receptu a b) jedné s největších kultur a jaderných mocností na planetě.
Doba Ivana Hrozného
Tuto dobu charakterizují zvěrstva, mučení a popravy. Zrádce Andrej Kurbskij (1528-1583), vzpurní bojaři, příkazy k mučení, skřipec a popraviště. Střelecká vzpoura během vlády Petra Velikého přidala biče, rozžhavené kleště, sekery a ranní střelecké popravy.
Pro neznající historii připomínám, že Andrej Kurbskij byl v 16. století jedním z nejvýraznějších oponentů politiky Ivana IV., byl mužem mnoha tváří a na základě historických pramenů, jejichž autorem je sám Kurbskij, a jejich komparace s literaturou lze dovodit, že byl významný představitel ruské aristokracie, válečník, překladatel a také šiřitel pravoslaví s praktickým referenčním významem pro současnost.
Dramatizovaný popis jeho života, ve kterém je zobrazen jako druhý nejmocnější aristokrat v Rusku (druhý pouze car), který je neustále pod tlakem bojarů, kteří ho chtějí vzbouřit proti imperiální autoritě v Moskvě, lze nalézt v epické práci sovětského filmového režiséra Sergeje Ejzenštejna z roku 1944, Ivan Hrozný.
Ruský film Ivan Hrozný (2009, česky):
https://www.youtube.com/watch?v=vU_Hs-yKHV8
Doba Kateřiny Veliké
V době vládnutí carevny nelze ignorovat Pugačovovu vzpouru: rebelie části kozáků, rolníků a nevolníků na jihovýchodě Ruska v letech 1773-1775 a tah povstalců mj. na Moskvu. Některá města před ním otevřela své brány. Orenburg padl. Díky hraběti Nikitovi Ivanovičovi Paninovi (1718-1783), ruskému hraběti, vlivnému státníkovi a politickému mentorovi Kateřiny Veliké prvních 18 let její vlády (1762-1780) a Alexandru Vasiljeviči Suvorovovi (1730-1800). Pugačov byl přivezen do Moskvy v železné kleci a na Bolotném náměstí rozsekán na kusy. Nic to nepomohlo, Přišla vzpoura děkabristů (1825). Výstřel na Senátním náměstí. 35 trestů smrti. Šibenice v Petropavlovské pevnosti. Pět oběšených, stovky v okovech zahynuly v Nerčinsku. Krátce jinými slovy: Lidé jsou nepoučitelní. Podoba se současností není proto náhodná.
Doba poslední vlády Romanovců
Tuto dobu charakterizuje mimo jiné Německá válka, spiknutí generálů. Generál Michal Vasiljevič Alexejev (1857-1918) přinutí v březnu 1917 Mikuláše II. k abdikaci (1868-1918). A nakonec popraví nejen cara, ale i všechny, kteří stáli za jeho zády: všechny generály, velkoknížata, šlechtu, byrokracii, výkvět ruské inteligence, duchovenstvo. Všechny, kdo se radovali z Mikulášovy abdikace, nebránili ho, byli zajedno s Alexejevem. Ruské dějiny, které strašlivě potrestaly a celé Rusko proměnily v popraviště, by měly být varováním pro západní válečníky, ignoranty a rusofóby. Msta je všude sladká, závidět není co, především při pohledu do vlastní historie.
Doba Stalina, Gorbačova, Prigožina
Za Stalina také se generálové spikli a vzbouřili. Připomínám železný hřeb do kolena vzbouřence Tuchačevského, Ejchovu zlomenou páteř, zastřelení Gamarnika, Kosiora a gigantické čistky v armádě, které mluví sami za sebe. Nikdo z mocichtivých v Rusku, na Západě, Americe a Asii se z historie nepoučil. Proto přišla Gorbačovova doba, s ní zrada a rozpad SSSR. Podrobněji jsem popsal tuto dobu v knize Souhlasu netřeba, vydané v roce 2016.
Puč Jazova skřípal, jeho vojska vstoupila do Moskvy, zahřměla a stáhla se zpět. Jazov se kál v Matrošské tišině a prosil zhýčkanou, mocí pošetilou a na Západě obdivovanou Raisu Maximovnu (Gorbačovovou) o odpuštění. Není většího trestu a ponížení pro ruského generála.
A nedávno Prigožin. Jeho vojenský sbor pochodoval směrem k Moskvě, sestřeloval vojenské vrtulníky, hrozil obsazením Kremlu a ministerstva obrany, aby krátce poté zmizel jako sen, jako ranní mlha. A odletěl do Petrohradu pro peníze a zbraně, a zanechal po sobě ještě více otázek, spekulací a současně i nadějí, než tomu bylo v den návratu Wágnerovců na bázi.
Několik dní po pokusu o puč, označeném prezidentem Putinem jako vlastizrada a nůž do zad, Prigožin se svými veliteli měl setkání s prezidentem Putinem v Kremlu, trvajícím déle než tři hodiny. Světe, div se! Nebo ptej se: Co měl prezident na mysli, když dovolil svému tiskovému mluvčímu, aby o tomto setkání informoval veřejnost 10 dní po setkání?
Bude (prezidentem nejmenovaný) zrádce vlasti popraven? Nebude! To bylo jasné od začátku. Budou spiklenci shromážděni po posádkách, proběhne čistka v armádě, a co se stane se vzpurnými Wagnerovci? Nebo tomu bude jinak? Co když vytáhne ten nejtišší z tichých, někde z pouzdra na housle svou nabroušenou ledovou sekeru? Tato myšlenka se nabízí při hodnocení odmítnuté návrhů – nabídky prezidenta Putina ze strany Prigožina a vojenských velitelů.
Je zbytečné rozebírat verze Prigožinovy vzpoury, hledat rozpory ve výkladech, topit se v domněnkách, v sarkastickém podezření a plácat jazykem, tj. žvanit. To významné, co vidím, cítím, a opakovaně slyším, je Putinovo důležité dvojsloví: občanská válka.
Připomínám, že k občanským válkám dochází, když je společnost plná rozporů. A tyto neřešitelné rozpory vedou ke konfliktu a k nepřiměřeným hrůzám. Podobným těm na Ukrajině. Občanská válka hrozí nejenom Rusku, ale i Francii, potenciálně Velké Británii, Itálii, Španělsku a dalším státům. Je zcela vyloučeno, že by ji mohla současná EU a NATO přežít.
V kontextu obav z občanské války a setkání Prigožina a jeho vojenských velitelů s prezidentem Putinem si dovoluji tvrdit, nikdy v budoucnu nebudou takové aktivity, jako byly ty z 24. června, beztrestné. Proč? Jedinečný zážitek je cenný, protože zůstává jedinečným.
Podle Dmitrije Peskova Prigožin a velitelé zdůraznili, že jsou věrnými stoupenci a vojáky hlavy státu a vrchního velitele. Protože tomu tak je, neznamená to, že se změnil postoj prezidenta ke vzpouře, ale ani jeho postoj k řadovým bojovníkům a vedení Wagnera. Pro Putina zrada je zrada! V tomto smyslu s ním plně a bezpodmínečně souhlasím.
Prezident Putin vyslal signál bojovníkům: není moudré zahazovat tak velký počet úspěšných, cenných a skutečných obránců vlasti. Osobně jsem přesvědčen, že je to jeden z motivů, který vedl prezidenta akceptovat schůzku a vyslechnout si velitele. Tímto rozhodnutím Putin skutečně omilostnil vzbouřené bojovníky, velitele i Prigožina. Putin ani na vteřinu se nemýlil v nebezpečí vzpoury, ale ani na vteřinu nepochyboval o tom, že o vzpouře rozhodli vlastenci, možná zmatení nebo špatně odhadující situaci, ale zároveň nesoucí to, čemu se říká zákopová pravda. Tvrdím to, protože prezident Putin jako vrchní velitel opakovaně prokázal, že má zájem o nezkreslené informace z fronty a z nových regionů a umí přijímat údery. Mnohé veřejně dostupné informace z průběhu speciální vojenské operace totiž indikují faleš, sabotáž, možná i přímo zradu vrchního vojenského velení. Nebylo by to poprvé v historii Ruska.
Z tohoto pohledu není setkání prezidenta Putina ničím jiným než pokračováním práce analytika: Zjistit, co se děje, ne z analytických poznámek a z hlášení generálů sedících v kancelářích, ale ze zpráv z první ruky. Od těch, kteří se na frontové linii nešetřili. Putin se snaží rozhodovat jako skutečný vůdce, který netrestá frontové vojáky, ale hledá cestu, jak řešit rozpory mezi nimi a štábem a jak dát každému na frontě příležitost ukázat své nejlepší kvality.
Jestliže prezident Putin varoval před hrozbou občanské války, znamená to, že v dnešní ruské společnosti jsou zakotveny strašlivé rozpory, které představují potenciální katastrofy. Rozporů je mnoho. O některých se zmiňuji v článcích nebo rozhovorech. Dnes uvedu tři nejpalčivější, které musí Putin řešit, chce-li se zapsat do historie Ruska a seznamu vítězů nad kapitalismem.
- 1) Nezměrné bohatství některých, několika málo, bezohledných a skutečně krutých lidí. A do očí bijící chudoba jiných, žijících v bídě. V tomto nespravedlivém vlastnictví ruských lesů, plynu, ropy, podzemního bohatství, ruské půdy, vody, nebe číhá hrozba výbuchu a následky pro EU, o kterých raději nebudu psát.
- 2) Nezákonnost, svévole zkorumpovaných úředníků. Korupce pohltila moc a vládnoucí třídu. Vytvořila bezpráví a beztrestnost, kterými trpí všechny vrstvy obyvatelstva. Korupce úředníků vede k selhání armády, ke zradě státních zájmů, brání průchodu příkazů shora dolů, plodí beztrestnost. Poslední veřejně známé zatčení náměstka ministra digitalizace Paršina, který byl přistižen při přebírání 3,5 milionu rublů, v době vojenského konfliktu, boje s korupcí a všemožných kontrol, potvrzuje chamtivost a nepoučitelnost člověka a nutí opustit co nejrychleji idealizované právo na spravedlivý proces apod. v Rusku. A nejenom tam. Osobní zkušenost z účasti na Euroasijském kongresu práva – o kterém jsem nedávno psal, indikuje, že současní mladí slouhové v organizaci oficiálně najaté na kompenzaci cestovních nákladů účastníkům kongresu nemohou konkurovat s žádným slouhou sovětského systému. Musel jsem použít nepříjemnou indikaci kroků, které podniknu, nebude-li mi slíbená náhrada výdajů za letenku a vlak vyplacena do konce týdne, jak bylo písemně vedením kongresu slíbeno. Dnes jsem obdržel zprávu, že výdaje byly předány mé bývalé studentce. Podobně je to se situaci, kdy nějací bloggeři prezentují vojenské informace dříve a někdy i pravdivěji než oficiální instituce. V Rusku podle osobního hodnocení neexistuje skutečná cenzura, co se týče vojenské oblasti, jako například existuje v Izraeli. Tam každá snaha o zveřejnění informace spojené přímo či nepřímo s vojenským sektorem podléhá přísné cenzuře. V případě, že by nějaký blogger zveřejnil něco bez souhlasu cenzury, tak to bylo jeho poslední konání a to bez soudu. V Rusku Putin v roztrhané sítí demokracie, objetí páté kolony a ve speciální vojenské operaci není schopný zavést tvrdou vojenskou cenzuru a klid? Proč asi?
- 3) Vážným problémem je ruský demografický faktor. Rusů ubývá o milión ročně. A toto vysychání ruského oceánu povede během dlouhodobé války k velkému suchu, během něhož všechna státní nařízení, všechna dobrá díla vyschnou a stát jako takový může zaniknout sebezničením. Jsem přesvědčen, že prezident to ví, mnohem lépe než já, a nedopustí vyschnutí ruského oceánu, podobně jako jeho předchůdci dopustili vyschnutí Aralského a dalších jezer.
Uvedené tři hlavní rozpory mohou být vyřešeny. Proč? Protože se jedná o – být, či ne být Rusku, Rusům a Pravoslaví, hluboce věřím, že budou vyřešeny. Jakým způsobem?
- 1) Buď je vyřeší sám stát tím, že zahájí Projekt očisty, a to co nejdříve.
- 2) Nebo je odstraní vzpoury a případně i revoluce, o kterých jsem se náznakově zmínil předem v úvodu.
- 3) Nebo se na základě rozporů v době žvanění objeví oslňující podvodník, pokušitel a demagog, který bude ruskému lidu slibovat spravedlivou existenci, povede vojska do Moskvy, na cestě si naverbuje lidí, kteří mu uvěřili. Výsledkem bude staro-známé ruské neštěstí: pád státu a podvodník na trůnu. To není žádná dobrá perspektiva pro EU a NATO v systémové krizi.
Něco, což nemohu popsat v tomto příspěvku, mi ale napovídá, že tentokrát bude vybráno první řešení: Putin, nebo jeho nástupce, bude pokračovat v realizaci projektu očisty v tajemné zemi mezi třemi oceány. Bude to bolestivá akce a současně velice špatná zpráva pro EU, NATO a případně i samotné Spojené státy americké.
Pokud si někdo myslel nebo myslí, že Rusko bude slouhou Západu, že Prigožin je pryč a že na Wagnerovce bude padat prach doby, měl by se seznámit s interview Politnavigátora, které dal Andrej Pinčuk.
Připomínám, že Andrej Pinčuk je hrdinou Doněcké lidové republiky. Byl prvním ministrem bezpečnosti republiky v roce 2014, bránil Krym, kde působil jako rozvědčík – plukovník. Tedy člověk, který toho ví mnohem více než kdokoli z nás, včetně všech zkušených politických analytiků na televizních obrazovkách EU, včetně české kotliny. Pinčuk si je jistý, že Prigožina a jeho Wágnerovce čeká zářivá budoucnost. V setkání těch, kteří se znají od Piavy, jsem referoval o části rozhovoru na téma Wágnerovci a Dmitrij Utkin. Bohužel psaný příspěvek má své hranice.
V závěru článku se zmíním krátce o možnostech prezidenta Putina v kontextu vztahu Rusko-Turecko a posledních událostí:
- a) vydání vůdců Azova a přelet na Ukrajinu,
- b) tzv. obilná dohoda
- c) výstavba turecké privátní továrny (příbuzného prezidenta Erdogana!) na výrobu vojenských drónů na Ukrajině.
V kontextu uvedeného připomínám, že když byli vydáni vůdci Azova a vyměněni za Medvedčuka, Erdogan vystupoval jako garant této dohody a tito lidé žijí stále v Turecku v pohodlných podmínkách, ale za podmínek těchto záruk. I proto se prezident Erdogan snaží o roli zprostředkovatele mezi Ruskem a Ukrajinou, i když každý vrabec na střeše ví, že se nejedná o Ukrajinu. Podobně je tomu s rolí prezidenta Lukašenko v příběhu Prigožin.
Dnes se Putinovi nabízí minimálně šest možností, jak reagovat na výpady prezidenta Erdogana:
- 1) Neprodloužení dohody o exportu ukrajinského zrna, která končí 17. července.
- 2) Zrušení návštěvy prezidenta Putina v Turecku pokud je skutečně připravována.
- 3) Po dostavění vojenských továren německé společnosti Rheinmetall a turecké Bayraktar apod. dát příkaz k okamžitému bombardování továren.
- 4) Vojenská, logistická a politická podpora Kurdům bez mediální zátěže.
- 5) Intenzivní mediální doprovod týkající se historie vztahu Rusko – Turecko s cílem vysvětlení, že si Turecko ani v rámci NATO, již vůbec ne v rámci EU, může dovolit otevřené nepřátelství s Ruskem, jaké by ono nebylo.
- 6) Vydat doporučení Rusům omezit mj. dovolené v Turecku, snížit hospodářskou činnost a omezit import toho, co se v Rusku již dnes produkuje kvalitně. Seznam možností je dlouhý a pro Turecko bolestivý. Souhlasu netřeba.