Ale měli jsme tam dva zcela odlišné druhy Rusů. Byli tam internovaní civilní obyvatelé, ti, kteří při ústupu ruské fronty neodešli s vojáky, protože ruské úřady nemohly jich upotřebit ani pro armádu, ani pro práci ve vojenských továrnách. Byli to lidé slabí, vyčerpaní, ponížení.
Vedle nich tam byli ruští váleční zajatci. Rozdíl mezi válečnými zajatci a civilními vězni byl tak veliký a tak všeobecný, že by nikdo nevěřil, že jsou to muži téhož národa. Zajatci byli statní chlapci, silní mravně i tělesně, zasmušilí v zajetí, stále připraveni k povstání, věrni ke kamarádům, takoví, jak je známe z ruské armády. Je pozoruhodné, že i esesmani i kápové zacházeli velmi odlišně s oběma skupinami. Zbít ruského vězně, kopat ho, ponižovat nejrůznějšími způsoby, to byla jejich každodenní zábava. Ale neviděl jsem uhodit válečného zajatce. V jejich klidném, zasmušilém mlčení bylo tolik síly, že surovost neměla odvahy proti nim. Tím více však trpěli ruští civilisté. Museli konat nejhorší práce, byli okrádáni na jídle, dostávali nejhorší hadry místo obleků. Byli nejubožejšími mezi vězni a umírali v počtu větším než Francouzi.
Ale i mezi nimi byli jednotlivci, kteří byli řezáni z docela jiného dřeva. Když jsem se s některými z nich blíže seznámil a když se přesvědčili, že mi mohou věřit, ukázalo se, že dovedou velmi dobře německy, že většinou mají veliké technické vzdělání, a bylo vidět, že jsou zde nikoli jako náhodně zajatí civilisté, třebas byli mezi tisíci náhodně zajatými a třebas Němci neměli ani ponětí, že jsou to muži jiní, než tyto tisíce druhých. Měl jsem od počátku dojem, že mezi ruskými vězni jsou lidé, kteří k nám přišli s určitým posláním, kteří se sami rozhodli dostat se mezi vězně, aby tímto způsobem vnikli do německých továren a tam pracovali pro svou zemi. Čas od času některý zmizel. Někdy ho dopadli, přivedli zpět, týrali a nakonec oběsili, ale nedověděli se od nich nic. Někdy je ovšem nedopadli. Po roce jsem se přesvědčil, že skutečně jsou mezi námi ruští důstojníci ztracení mezi tisíci ponížených a týraných civilních vězňů.
Německá Sicherheitsdienst zabíjela tehdy jako šílenec, dala mezi nás své úředníky převlečené za vězně, hrozbami i uplácením udělala z každého desátého häftlinga udavače a přece nezabránila sabotáži, jež nakonec společně s podvodnictvím vedení celého podniku udělala z německé tajné zbraně V-2 největší katastrofu německého válečného zbrojení.
V německém zajetí (str. 193-194), autor JUDr. Jiří Beneš, synovec prezidenta Edvarda Beneše