Mnichov v září 1938 zůstává pro nás i po 85 letech symbolem zrady západních spojenců. O nás, bez nás. Byli jsme pro ně jen nějakou tou poslední kolonií.
Představitelé Francie a Británie nás obětovali během jedné večeře, podrobili se Hitlerovi a přijali jeho diktát vůči Československu.
Mnichovské jednání – zleva: Neville Chamberlain za Velkou Británii, Édouard Daladier, zástupce Francie, Adolf Hitler za nacistické Německo a Benito Mussolini za fašistickou Itálii.
Z premiérů Británie a Francie se stali jen Hitlerovi poslíčci špatných zpráv. S Československem se nepárali, diktovali, s Hitlerem si podali ruce. „Je to hrozné, ale mám před sebou samé nuly!“ To bylo Hitlerovo výstižné hodnocení premiérů Chamberlaina a Daladiera v Mnichově 1938. Z pohledu následujících událostí měl pravdu. Ani z dnešního, až příliš smířlivého pohledu, nelze zapomenout na mnichovské ponížení v září roku 1938 i na následnou německou okupaci v březnu 1939. Máme zapomenout na to, jak naši otcové, dědové tyto dny zrady těžce prožívali. Nejprve slzy, potom i krev.
Mnichovské dohodě předcházela jednání britského premiéra Chamberlaina 15. a 22. září přímo s Adolfem Hitlerem. 15. září přiletěl za Hitlerem do jeho alpského sídla Berghofu. Vlakem z letiště viděl protijedoucí vlaky plné vojska, Hitlerem připravené divadlo zabralo. Podobné divadlo se odehrálo 22. září v Godesbergu v Porýní. Samotný Mnichov byl už jen závěrečnou tečkou za osudem Československa, které k jednání nebylo ani přizváno. K osudu naší země 27. září Chamberlain v britském rozhlase prohlásil:
Bylo by hrozné, kdybychom museli kopat zákopy, protože v nějaké vzdálené zemi se lidé mezi sebou hádají… Kdybychom měli bojovat, musel by pro to být větší důvod.
V následném dopise z 28. září Hitlerovi sdělil, že „vše podstatné může dostat bez války a bez odkladu.“ Po jeho jednáních s Hitlerem se Mnichov stal jen formalitou, bylo už rozhodnuto. Účet za spojence zaplatí Československo.
Prof. Kamil Krofta (17. července 1876 Plzeň – 16. srpna 1945 Vráž) byl český historik Gollovy školy.
Ortel nad Československem byl podepsán krátce po půlnoci z 29. na 30. září. Naši zástupci, velvyslanec Vojtěch Mastný a Hubert Masařík, byli jen stroze seznámeni s tímto rozhodnutím, dokonce pod vyhrůžkou, že odmítnutí této dohody by mělo pro ČSR nedozírné následky. Pod tímto nátlakem, Československo přijalo diktát, jiné cesty asi ani nebylo. Ministr zahraničí Krofta upozornil tehdy západní spojence, že Mnichovem se postarali o další vyzbrojení Německa, neboť dle této dohody jsme byli přinuceni odevzdat neporušená opevnění včetně výzbroje…
Zároveň statisíce našich občanů byly vyhnány z pohraničí. Naopak sudetští Němci jásali, slavili návrat do Říše. Okleštěné Československo ztratilo 30 % své rozlohy a 34 % obyvatelstva. Na obsazeném území zůstal přes milión občanů české, slovenské a rusínské národnosti.
Za přísného dohledu Anglie, Francie, Německa a Itálie začalo 1.10.1938 porcování ČSR. Vedle Německa se na tomto aktu přiživilo se svými územními požadavky i Maďarsko a Polsko. Mnichov se stal předehrou k následné okupaci. Do historie mnichovské zrady vstoupila prozíravá slova poslance, pozdějšího premiéra Winstona Churchilla, který odsoudil tuto dohodu a prohlásil: „V Mnichově jsme si mohli vybrat mezi hanbou a válkou. Vybrali jsme si hanbu a stejně budeme mít válku!“ Tak se i stalo.
Celkový pohled na krátkozrakost politiků Anglie a Francie vůči Hitlerovi, nakonec dovedl Stalina v srpnu 1939 k tak často medializovanému „Paktu Molotov-Ribbentrop“. Tento pakt byl důsledkem mnichovanské politiky ústupků Anglie a Francie. Mnichov 1938 byl pro Stalina varováním s tím, že na Velkou Británii a Francii jako na spojence proti hitlerovskému Německu se nelze spolehnout. Mnichovskou dohodou byla otevřena Hitlerovi a jeho spojencům cesta na východ…
23. srpna 1939 se sešli představitelé nacistického Německa
a Sovětského svazu, aby podepsali smlouvu o neútočení:
Zdroj:
► Československý rok 1938 (R. Kvaček, A. Chalupa, M. Heyduk)
► Mnichovský ortel čtyř (Miroslav Šiška)