Po parlamentních volbách na Slovensku zavládlo v určitých kruzích české politické scény zděšení. Objevují se hlasy, že výsledky slovenských voleb lze redukovat na výsledek „dezinformační kampaně“.
A aby ve volbách nevyhrávali „ti nepraví“, je zapotřebí „dezinformace“ ještě více potírat než doposud.
K tomuto proudu patří například Čeští elfové či iniciativa „Dárek pro Putina“, kterou v květnu 2022 vyhlásil Dalibor Dědek.
Mluvčímu Českých elfů, Vítovi Kučíkovi, vadí, že kabinet Petra Fialy řadu zamýšlených projektů na „boj proti dezinformacím“ vzdal či na něj rezignoval. Iniciativa „Dárek pro Putina“ již vyhlásila své vlastní válečné tažení:
Když stát nebojuje s dezinformacemi, a to nejen o Ukrajině a Ukrajincích, za peníze, které vybral na daních, začneme s tím sami. Za peníze, které zkusíme vybrat ve veřejné sbírce od lidí, kteří se neumí smířit s tím, že stát boj s dezinformacemi vzdal. A nebudeme jediní. Už jsme si třeba plácli s Českými elfy.
Připomeňme si, že Fialův kabinet zřídil pozici zmocněnce pro oblast médií a dezinformací, kterou krátce zastával Michal Klíma. Ten byl podroben kritice především kvůli Akčnímu plánu pro čelení dezinformacím – a jeho pozice byla zrušena.
Na jedné straně tu tedy máme srdnaté bojovníky „proti dezinformacím“, připravené k okamžitému boji – a na straně druhé problém, proti čemu vlastně chtějí bojovat. Jestliže existuje nějaký pojem, je vždy nutné ho mít přesně vymezený. Jaká je ale přesná definice „dezinformace“? Jen těžko lze totiž bojovat proti něčemu, co nemá jasnou podobu.
Nejčastěji je „dezinformace“ interpretována jako lživá informace, která byla úmyslně vytvořena s cílem někoho oklamat a ovlivnit. Zde vyvstává zásadní problém, kdo a na základě čeho posoudí, že je daná informace lživá – a navíc, že byla šířena úmyslně.
Kromě toho bychom neměli přehlížet jeden aspekt, který je v této problematice nezanedbatelný. Má-li cokoli v demokratické společnosti platit jako norma, neobejde se to bez hlediska univerzální platnosti. V otázce boje s „dezinformacemi“ ovšem sledujeme tvrdě selektivní přístup, který nejlépe charakterizuje ustálené spojení „ruské dezinformace“. Proč se nebavíme i o „amerických dezinformacích“, „dezinformacích Evropské unie“, „vládních dezinformacích“, atp.? Nebo snad některé „dezinformace“ jsou neškodné či dokonce potřebné – a jen některé jsou škodlivé? Pokud bychom přistoupili na tento selektivní přístup, popíráme základní princip demokracie – princip univerzální platnosti a rovnosti před zákonem.
Objevují se apely (například Dana Přibáně), že Fialův kabinet má v represích za „nesprávné názory“ ještě přitvrdit. Tyto apely chtějí procesy, chtějí zatčené, chtějí strach. Podobné výzvy ovšem není možné posuzovat jako demokratické. Jejich principem je zastrašování, umlčování, cenzura – tedy vše, co spadá mezi stavební kameny totalitního, nikoli demokratického zřízení.
Pokud bychom vycházeli z definice, že dezinformace je úmyslně šířená lež za účelem manipulace jiných lidí, můžeme si hned na třech různých modelových příkladech doložit, co vše by muselo být stíháno:
- 1) Zahraniční zpravodaj České televize, Jan Šilhan, vznesl v živém vysílání verdikt, že R. Fico opět prohraje parlamentní volby, a to navzdory faktu, že byla sečtena teprve asi šestina hlasů – a navíc v tu chvíli SMĚR přesvědčivě vedl, a nic nenasvědčovalo jeho prohře. Takové počínání komentátora lze jistě nazvat lží – mluvil o prohře, zatímco fakta nasvědčovala možnému vítězství – a o zpravodajových úmyslech pak můžeme spekulovat. Komentátor nemá ventilovat svá přání, ale má co nejpřesněji popisovat realitu. To pan Šilhan nečinil.
- 2) Po dopadu rakety na ukrajinské území 15.11.2022 požadovala Jana Černochová tvrdou odplatu, a to bez potřeby cokoli vyšetřovat: „Plně stojíme na straně našeho polského spojence i Ukrajiny, dnes opět bombardované teroristou Putinem… Nyní vyhodnocujeme prokázaný dopad ruských raket na polské území. Ať by šlo o omyl, nebo provokaci, je to další eskalace konfliktu ze strany Ruska a nesmí zůstat bez odezvy.“ Na konci září 2023 mají vyšetřovatelé jasno – a experti z polské prokuratury prohlašují: „Byla to ukrajinská raketa protivzdušné obrany, která explodovala v Przewodowě a zabila dva lidi.“
Jana Černochová tak prokazatelně šířila lež – a v jejím případě lze doložit i úmysl v šíření této lži, neboť je pověstná protiruskou nenávistí – a proto se vůbec okolnostmi dopadu rakety nezabývala. Taková osoba rozhodně nepatří na post resortu obrany.
- 3) Třetím příkladem jednání, jež vykazuje všechny rysy šíření dezinformace, je způsob vysvětlování Víta Rakušana, proč si za nového šéfa rozvědky vybral Petra Mlejnka. Připomeňme si, jakou proměnou odpovědi ministra vnitra Rakušana procházely: „Samozřejmě jsem se informoval i v prostředí, kde se Petr Mlejnek pohyboval. Kladné referenci mi dali například pánové Opata, Jílek, Bartovský a několik dalších.“ Libor Jílek však prohlásil: „S panem ministrem jsem nemluvil.“ Ministr Rakušan tedy lhal – a lze se důvodně domnívat, že úmyslně. Když byl se svými lžemi konfrontován, reagoval následovně: „Pan Mlejnek mi předal kontakty na lidi, kteří písemně potvrdili ochotu předat kladné reference.“ Žádný dokument potvrzující jeho slova ovšem nedoložil. Proč Vít Rakušan tolik lpěl na udržení pana Mlejnka ve funkci? Nyní se totiž ukázalo, že i pan Rakušan disponoval telefonem se speciálním šifrováním – typickým pro komunikaci uvnitř Redlova gangu. Měli bychom znát, s kým pan Rakušan prostřednictvím tohoto telefonu komunikoval – co s těmito osobami probírali.
K výše uvedeným příkladům bychom mohli doložit i lež, že Česká republika je ve válce s Ruskem. Není – Česku nikdo válku nevyhlásil – a ani Česká republika nevyhlásila válku Rusku, třebaže s ministry jako Černochová či Lipavský je to malý zázrak.
Je příznačné, že mnozí z těch, kteří volají po tvrdším stíhání šiřitelů „dezinformací“, ani na vteřinu nepřipouštějí, že pak by museli být stíháni i přední politici, ale i četní novináři a takzvaní aktivisté (provládně naladění).
Tito nejkovanější bojovníci (jako příklad můžeme uvést Jakuba Jandu z Evropských hodnot) mají plná ústa mafiánství, pokud mluví o sociálně demokratické straně na Slovensku – ale ani slůvkem se nezmíní o podezření na mafiánské vazby v případě českého ministra vnitra v kauze Dozimetr, která v něčem silně připomíná kauzu expremiéra Grosse či kauzu exministra zdravotnictví, Ratha.
Nejhorší je, že se pod boj s „dezinformacemi“ schovává odlišný postoj k různým tématům – například k pohledu na Evropskou unii, NATO, Green Deal, inkluzi ve školství, migrační politiku či válku na Ukrajině. Dezinformátorem je pak pomalu každý, kdo si dovolí podrobit kritice Fialův kabinet či současného prezidenta republiky. Jakákoli smysluplná diskuse je tak znemožňována a redukována na minimum.
Nemluví se o amerických dezinformátorech – ale pouze těch ruských. Zaplní-li Václavské náměstí Mikuláš Minář, média o této demonstraci mluví jako o občanském protestu – zaplní-li ho Jindřich Rajchl – jedná se o akt „ruské dezinformační scény“. Již toto samo o sobě je čirá lživá manipulace, která má jediný úkol: Zdiskreditovat vše, co oslabuje moc stávající vládní garnitury.
Většina mainstreamových novinářů cudně před kauzou Dozimetr přešlapuje – a tváří se, že neexistuje. Kdyby se přitom místo pana Rakušana jednalo o pana Grosse, už dávno by mu ti samí novináři obrazně zlomili vaz. Stačilo by jen dnes a denně odhalovat, s kým si ministr Rakušan volal, jaká byla role pana Mlejnka, jaká pana Polčáka – jak v tom celém figuroval pan Redl – a tak dále. Neděje se to, neboť z „hlídacích psů demokracie“ se stali ratlíčci, kteří brání Fialův kabinet proti „dezolátům“ – tedy všem jejím kritikům a oponentům.
V situaci, kdy je více než patrné, že obecně platná definice pojmu dezinformace neexistuje – a že trestně postihovány by byly jen „dezinformace“ selektivně vybrané – některé se dokonce opírající o pravdivý základ, je kriminalizace tohoto jednání neobhajitelná.