Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.: Říjnové zamyšlení

Prapory, zástupů jásot a vzruch
v modravé vzpomínek dáli,
my tančili, v objetí se druhem druh,
skrz blažené slzy se smáli…

28. říjen je náš “Den nezávislosti“. Symbol vzniku svobodného státu Čechů a Slováků, obnova naší státnosti po bezmála 300 letech. Nejsme sami, kdo slaví státní svátek na památku ustavení své státnosti. Tak třeba Švýcaři. Pro ně je takovým dnem 1. srpen. Svátek připomíná, že 1.8.1291 se na /od té doby posvátné/ louce Rütli sešli zástupci tří lesních kantonů /Schwyz, Uri a Unterwalden/, aby ve vší tajnosti uzavřeli pevné „spříseženectvo“ k boji za svobodu od utlačitelských Habsburků. Našli spojence v dalších kantonech a časem zvítězili. My jsme prožili osvobození od Habsburků zhruba o 600 let později.

Johann Heinrich Pestalozzi

Ale je toho více, co nás se Švýcary spojuje. Zakladatelský přínos evropské reformaci. My jsme měli mistra Jana Husa, oni Ulricha Zwingliho. Nebo zakladatelský přínos klasické pedagogice. My jsme měli J.A. Komenského, oni H. Pestalozziho. Ale je také něco, co nás odlišuje. Švýcaři nikdy nezpochybnili a neznevážili svůj 1. srpen. My však si svou věrností 28. říjnu tak jisti nejsme.

Naši „spříseženci“ se dali do otevřeného zápasu za svobodu a samostatnost za první světové války. Předcházel tomu ovšem dlouhý historický prolog.

V 10. století Přemyslovská knížata postupně, po dobrém i po zlém sjednotila české kmeny. Podřídila jejich území jednotné správě, zavedla daně a postavila vojsko k obraně proti výbojným sousedům. Utvořila stát. Část moci si vedle světských velmožů vynutila církev. Českému státu se v dalších staletích vlivem přeskupování mocenských sil v zahraničí dařilo tu lépe, tu hůře. Z knížectví se časem stalo království /Koruna česká/, stát získával i ztrácel na síle i na rozloze, střídavě měnil své hranice i význam. Největšího věhlasu dosáhl za panování králů Přemysla Otakara II., Karla IV. a Jiřího Poděbradského. Po nešťastné bitvě na Bílé hoře přestal existovat. R. 1621 fakticky, r. 1627 právně. Český stát, uchvácen cizím vítězným vladařem, podroben jeho víře /platila zásada cuius regio, eius religio/, zbaven vlastního sněmu, práv a svobod svých zástupců, ochuzen o vyšší stavy /exulanti pro víru/, o jejich majetky /byly konfiskovány/ i vzdělanost /obohatila jiné země/, byl připraven o všechno, čemu věřil, co ctil, co miloval. Zbyl po něm jen nevolný lid, odsouzený k násilné rekatolizaci a tuhému poddanství.

„Na Bílé hoře nezvítězila kultura vyšší“, napsal uznávaný historik, jako by předvídal, že nám to někteří dnešní vykladači dějin budou tvrdit.

A jakkoli vysoko se potom vznesly kupole barokních kostelů a honosné fronty barokních paláců v pokatoličené Praze, vítězný postoj jejich nemohl nikdy zaplašit památku slz a krve, jimiž v letech hrůzy naplnil brutální vítěz znásilněnou zemi… Bílá hora, ztráta české samostatnosti, ponížení a úpadek, bylo neštěstí, neštěstí bez míry a hranic /J. Pekař/.

Ale byly jiné státy, v kterých se vývoj nezastavil jako v naší zemi, degradované na pouhou provincii, podřízenou příkazu mlčení a hrozbě oprátkou. Ve světě byly revoluce, nizozemská, anglická, americká, francouzská. Osvícenci útočili na přežitý feudalismus a neudržitelný absolutismus. Z rozdrobených držav se postupně stávaly státy, zástupci stavů se domáhali slyšení. Volalo se po konstituci, po rovnoprávnosti, po uznání lidských práv.

Požadavky svobody neměly platit jen pro jedince, ale i pro celé společenství, i národu se mělo dostat politických svobod a práv. Romantici budili lásku k vlasti. Stálá tichá výměna přes hranice zemí sytila hlad po ideálech, podvracela staré řády a konvence, občas podnítila i revoluční výbuch v té či oné zemi. Odpůrci byli zatím v přesile, ale touha národů po svobodě od nadvlády a násilí nepomíjela. V zemích, kde národy měly své státy, měly zápasy ráz sociální. Jinak tomu bylo u potlačených národů, které vlastních států neměly, jako my a ostatní Slované, s výjimkou Ruska. Připraveni o politickou nezávislost, vlastní vedoucí vrstvy, ba i jazyk, bylo nám nejdříve prožít probuzení národního vědomí a jazykové, literární a kulturní obrození. Poté se objevila i touha mít nejen svůj národ, ale i svůj vlastní stát.

„Hle, jak úžasným tempem pracovaly dějiny“, líčí historik zmíněné období, „od skepse vlastenců proucích se před staletím /ovšemže v jazyce německém/, lze-li vůbec doufat, že by si český národ stvořil vlastní literaturu, od let, kdy nebylo jediné české vyšší třídy obecné školy a kde společenský, literární a úřední styk vzdělaných vrstev českého původu byl skoro naskrz německý, až k dnešku, kdy bohatstvím výchovných ústavů všeho druhu i kvantem produkce duševní můžeme se měřit čestně s nejpokročilejšími zeměmi světa, od let všeobecného němého poddanství… kdy země naše byla nesvobodnou provincií státu nám cizího, až k státu československému, až k plné samostatnosti…“ /J. Pekař/.

Prof. PhDr. Tomáš Garrigue Masaryk

Dlouhá desítiletí vedli zástupci již obrozeného národa marný zápas o politické zrovnoprávnění někdejší Koruny české, o uznání naší státnosti. Tu vypukla světová válka /1914-1918/. Ve hře bylo nové uspořádání světa a vztahů mezi národy. Nešlo jen o zájmy válčících velmocí, šlo i o zájmy malých potlačených národů. Jejich odbojní představitelé zahájili v exilu svou činnost. Byli to – bez nároku na úplnost – Poláci, Jihoslované, Ukrajinci, Rumuni, Italové, Řekové, Albánci, Arméni. Z našich politiků přijal historickou výzvu T.G. Masaryk. Odhodlal se k činnosti, která v duchu jím vytvořené filosofie našich dějin směřovala k vytvoření samostatného státu na principech moderní demokracie a humanity.

Začal tím, že 6. července 1915 vyhlásil v Ženevě /500 let po upálení mistra Jana Husa/ boj za osvobození Čechů a Slováků z rakousko-uherského područí. S podporou domácí Mafie /tajný zpravodajský spolek/ a ve spolupráci s E. Benešem a M.R. Štefánikem se vydal /v 64 letech svého věku/ na neuvěřitelnou misi s cílem získat ve světě „pro naši věc“ porozumění, sympatie a podporu, a posléze vytvořit i vlastní armádu. /Legie jsme měli dříve než stát./ Hlavní zastávky na čtyřleté cestě, naplněné prací diplomatickou, literární a organizační, byly: Řím, Ženeva, Londýn, Paříž, Bergen, Stockholm, Petrohrad, Moskva, Kyjev, Vladivostok, Tokio, Jokohama, Vancouver, Chicago, Washington, Philadelphia, New York, Padova. V západní Evropě a v Itálii strávil 17 měsíců, v Rusku 11 měsíců, v Japonsku 12 dní, v USA 6 měsíců. Cesta domů – vlakem a lodí – trvala celý měsíc.

Doma zatím sílil nesouhlas s vládou válčící monarchie. K vzpomínkám na staré křivdy a ústrky přibyl odpor proti odvodům mladých mužů, kteří měli pokládat životy za cizí, imperiální zájmy, proti rekvizicím potahů, potravin a finančních prostředků pro potřeby fronty. Šířil se nedostatek, bída, hlad, bujel výměnný černý obchod, šmelina a keťasování. Z okruhu Mafie se organizovaly uvědomovací a proklamativní akce na podporu zahraničního odboje. /Slavný Manifest spisovatelů 25.5.1917, Národní přísaha 13.4.1918. Hlavní zásluhu měli básník Jaroslav Kvapil a spisovatel Alois Jirásek./

Stejně jako následující květnová oslava výročí založení Národního divadla vyznívají zmíněné akce jako protest proti oportunistickému smiřování s vládou, jako podpora boje za svobodu a samostatnost národa a za vzájemnost Čechů, Slováků a Jižních Slovanů, které tu zastupují početné delegace. Všichni si slibují „věrnost za věrnost, lásku za lásku.“ 14. října vyhlásili socialističtí předáci generální stávku, protest proti vládě a provolali samostatný stát. Chystaný převrat byl však ještě pro tuto chvíli potlačen.

Mezitím Tomáš G. Masaryk, který se právě přes Japonsko vrátil ze Sibiře do USA, zvážil situaci na světových bojištích, ve velmocenských diplomatických kruzích i ve vlasti a učinil s veškerou vážností krok dějinotvorného významu: Předložil světovému fóru „Prohlášení československé nezávislosti“. Zkoncipoval je a projednal s přáteli ve Washingtonu a kabeloval je do Paříže E. Benešovi, aby se odtud, ze sídla Čsl. Národní rady/ nyní již Prozatímní vlády Československa/ mohlo šířit do světa. Téhož dne, 18. října, odpověděl president W. Wilson rakousko-uherskému císaři Karlovi na jeho neupřímný, vojenskou porážkou vynucený návrh přeměnit monarchii ve federální stát. Prohlásil, že „ne on, Wilson, ale národy samy mají posoudit, jaká akce se strany rakousko-uherské uspokojí jejich nároky a jejich pojetí vlastních práv i osudu jako členů rodiny národů.“

Za Čechy a Slováky to „pojetí práv a osudu“ vyjádřila „Washingtonská deklarace“, /jiné označení uvedeného „Prohlášení československé nezávislosti“/. V podivuhodné shodě domácího i zahraničního odboje proklamovala nezávislou republiku, spojení Čechů a Slováků, principy demokratické ústavy. Dřív než dokument mohl doma přijít ve známost, dověděli se Pražané 28. října, že monarchie přijala stanovisko presidenta Wilsona, a že Češi i Jihoslované mohou o sobě rozhodnout sami. Za nepopsatelného nadšení veřejnosti se vlády ujal Národní výbor /muži Října/ a vydal prohlášení, že „odvěký sen o svobodě a samostatnosti se splnil“. 28. říjen se tak stal dnem vzniku samostatného Československa. Slováci se k společnému státu připojili svou deklarací 30. října v Martině.

Masaryk se vrátil z exilu až 21. prosince 1918, když už parlament /Národní shromáždění/ řádně od 14. listopadu fungoval a přijal první zákony:

Habsburkové zbaveni trůnu, T.G. Masaryk jednomyslně zvolen presidentem, zrušeny šlechtické tituly, uzákoněna 8hodinová pracovní doba. Další zákony byly přijaty již za jeho přítomnosti: zřízení university v Brně, zřízení university v Bratislavě, zákon o pozemkové reformě, o sociálním zabezpečení aj. 29. února 1920 byla schválena Ústava ČSR, s volebním právem i pro ženy. /Švýcarky se toho dočkaly až r. 1974./

28. říjen 1918 poznamenal nejvíce generaci našich rodičů. Přicházela na svět na přelomu 19. a 20. století. Dospívala za války a po ní. Do osvobozené vlasti, do nového samostatného státu vstupovala jako do svého životního jara s veškerým elánem, důvěrou a radostí svého mládí. „Kokardy, jásot, na praporu prapor“ – jedinečné okamžiky v dějinách národa i v životě jednotlivce. Mnohé zastihl převrat ještě ve školních lavicích. Účastnili se neutuchajících oslav, vítání legionářů i navrátilců z války, kterým se přeběhnout k legiím nepodařilo. Vysazovali „lípy svobody“ na počest Masaryka, Beneše, Štefánika a Wilsona. /Těm krásným stromům, které mnohde ještě stojí, bude zanedlouho 100 let./

Dívky šily a vyšívaly národní kroje. Ale ne nějaký „svéráz“, chtěly mít „pravé“ kroje, ať jakkoli pracné, podle vzorů z etnografických muzeí: /Největší zájem byl o kroj kyjovský, piešťanský,o některé jihočeské./ Dnešní kritik všeho, co se vznikem našeho státu souvisí, uštěpačně se vyslovil o „vítacích špalírech,“ o uctívání „miláčka národa“ a žasl s nesouhlasným podivem při pohledu na staré fotografie: „Těch praporů, těch průvodů!“

Ano. Lid věru více než geopolitické úvahy miloval dechovku a pochodové písně, krojované skupiny, uniformy legionářů a Sokolů. Byla to společná radost a hrdost společně pochodovat v průvodu na počest národa a vlasti, jeho představitelů, jeho symbolů, hesel a vizí budoucnosti. Mladí se chystali na všesokolský slet, první v osvobozené vlasti, někteří skládali proslovy na tábory lidu, jiní deklamovali verše o účasti legionářů ve válce, která právě skončila:

Na Chemin des Dames, hotovo k boji
padesát tisíc jich stojí…
to hoši jsou z Podřipska, od Šumavy,
to Pražská chasa a Hradecka děti,
to chlapci z Hané a zpod Hostýna,
z Tater a zpod Beskyd, od Těšína…
Ti všichni přišli sem za práva národů,
rovnost a svobodu životy klást…
Teď na Chemin des Dames, daleko
od vlasti na tisíc mílí
vlá jejich prapor červenobílý…

Původní radost v té kráse, síle a důvěře se již nikdy nebude opakovat. A zklamání, jež prožili tehdejší mladí, když „přišla zima, dlouhá a zlá“, nás bolí víc než naše vlastní.

Historie je moře přílivů a odlivů lidských tužeb a snah, úspěchů i proher, vítězství i pádů.

Je i plna pokusů bývalých lidí, kteří se chtějí vrátit a restituovat bývalé poměry. Ukázalo se, že převrat roku 1989 vyvolal zpětný pohyb, restauraci minulosti. Kam až se budeme vracet? Pro některé měl být Listopad 1989 Anti-srpnem 1968, měl odstavit Husákovy normalizátory. Ale Dubčekovi osmašedesátníci se nesetkali s pochopením. Veřejný prostor ovládl nesnášenlivý dogmatický antikomunismus. „S komunisty se nemluví,“ ani s těmi, kteří byli disidenty a podepsali Chartu 77. Tak tedy Anti-únor 1948 a vrátíme se do První republiky.

Ale co to? Na Hrad dosedl knížepán jako kancléř po bok presidenta. Vlast byla ponížena na noru a nevětraný pelech, národní obrození bylo odmítnuto jako mylné a scestné. Zahájili jsme dehonestující tažení proti „mýtům a kýčům“ první republiky /husitský, selský, sokolský, legionářský, tatíčkovský/. Zato vděčně vzpomínáme monarchie, obnovujeme její pomníky, ctíme Franze Josefa, Sisi, Radeckého. Nový rok vítáme pravidelně koncertem Vídeňských filharmoniků /hrají nám Strausovy valčíky/. Dokonce se chystáme obnovit na Staroměstském náměstí Mariánský sloup, přestože je to symbol vítězství nad protestanty, zpečetěný vestfálským mírem.

Tak tedy Anti-říjen 1918. Stydíme se za husity. Hus se provinil svou pýchou a Žižka byl terorista. Stavovské povstání bylo právem potrestáno. Obdivujeme baroko a šlechtu, protireformace byla blahodárná. Rehabilitujeme jesuity, Sarkandra, ba i Koniáše. Veliká restaurační repozice minulosti, až k Bílé hoře. Jak jsme se mýlili! Dobrotivá monarchie, která nám vládla zhruba 300 let, dělala všechno jen pro naše dobro!

Tomáš G. Masaryk, president-Osvoboditel, se zasloužil o stát, o naši samostatnost a svobodu. Ale jsme jí vůbec hodni? Zasloužíme si ji? Stojíme vůbec o to, být národem a mít svůj stát? Jak dopadá náš každoroční plebiscit o naší státnosti 28. října? Spokojíme se s tím, že jsme manipulovaný dav, který prodal svou hrdost za mísu konzumu, nemá minulost a nemá budoucnost, a jako stádo jde tam, kam se jde, bez přemýšlení o tom, kam by se mělo jít?

Bůhví proč jsme dojati, když na světových sportovních soutěžích stoupá naše vlajka a hraje se naše hymna. Je to jen bezvýznamný relikt minulosti a nebo jsme v hloubi duše přece jen věrni ideálům 28. října? Smíme opakovat slova naděje z pobělohorské doby, „Což zhaslo slunce, když zahalil je mrak?“