Máme svůj stát. Však co nám dnes z něj zbývá?
Co zbývá z hodnot, na nichž tehdy stál?
Rozpůlen je – a bortí se mu zdiva.
Kde tryskal pramen, drží se dnes kal.
Prapor chce vlát – teď za mraky se skrývá.
Noha dře o dno – kam lze klesnout dál?
Zvláštní je jev, kdy tma, zdánlivě živá,
vyhrkne: Amen. Kdo to nečekal?
Rozbití lidé, nejmíň na atomy,
chválí svůj krok, jenž pohříchu je chromý.
Kde není cíle, není ani cest.
Kde velcí lotři kážou o svědomí,
tam nad čestnými hole ihned zlomí.
Postavme most, jenž k pravdě bude vést…
Československo bylo budováno jako hrdý národní stát, který půjde ostatním příkladem. Mohlo se chlubit textilním a sklářským průmyslem, ale i těžkým strojírenstvím. Bylo zemědělsky soběstačné. Mezi jeho hlavní hodnoty patřila schopnost dialogu jako základní stavební kámen demokracie.
Ano, od počátku svého vzniku se potýkalo s mnoha sociálními problém – a neměli bychom zapomínat například na střelbu do dělníků dne 25.11.1931. Přesto však zde byla vize – a jejím středobodem byla právě otázka sociální.
Československo bylo vinou nacistického Německa zničeno a rozvráceno. Jeho vývoj tak byl poznamenán na desítky let.
Dnes se nacházíme ve stavu, kdy náš průmysl i naše zemědělství vinou vládní politiky přestávají být konkurenceschopné – a kdy opět do našich životů nebezpečně zasahují cenzura a udávání – posvěcené vládní politikou.
Místo rozvoje samostatného myšlení je v současnosti kladen důraz na kolektivní uniformitu a přejímání jediného „správného“ názoru. Naše obrana, naše školství, naše zdravotnictví, náš sociální systém i naše kultura jsou v troskách. Přímo v rozporu s masarykovskými hodnotami posílil vliv církve a šlechty – a svoboda jednotlivce byla marginalizována. Místo, abychom hledali pravdu, sdílíme všeobecné pokrytectví.
Máme-li ještě někdy mít důvod k oslavě vzniku našeho státu, potřebujeme nové národní obrození.