Článek 19 Všeobecné deklarace lidských práv OSN z roku 1948 říká:
Každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu; toto právo nepřipouští, aby někdo trpěl újmu pro své přesvědčení, a zahrnuje právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky jakýmikoli prostředky a bez ohledu na hranice.
Rozšířenou definici uvedené svobody přinesl Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, OSN: New York, 19.12.1966, v ČSSR byl vyhlášen až o deset let později jakožto vyhláška ministra zahraničních věcí ze dne 10. května 1976 pod č. 120/1976 Sb:
Každý má právo zastávat svůj názor bez překážky. Každý má právo na svobodu projevu; toto právo zahrnuje svobodu vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem, prostřednictvím umění nebo jakýmikoli jinými prostředky podle vlastní volby.
Obdobné formulace najdeme i v čl. 17 Listiny základních práv a svobod, která je součástí naší Ústavy od 28. prosince 1992.
Často připomínaný První dodatek Ústavy USA, který vstoupil v platnost 15.12.1791, tuto věc vyjádřil slovy, na něž se odvolávaly tisíce rozsudků namířených proti pokusům omezit svobodu slova. Zní takto:
Kongres nesmí vydávat zákony zavádějící nějaké náboženství nebo zákony, které by zakazovaly svobodné vyznávání nějakého náboženství; právě tak nesmí vydávat zákony omezující svobodu slova nebo tisku, právo lidu pokojně se shromažďovat a právo podávat státním orgánům žádosti o nápravu křivd.
Generální tajemník OSN Pan Ki-mun to ve svém poselství k Světovému dni tisku v roce 2010, shrnul do prosté věty: „Svoboda informací: právo vědět“.
Pociťujeme potřebu tyto základní teze připomenout v úvodu našeho požadavku návratu svobody slova do života naší společnosti. Již řadu let jsme svědky jejího postupného pošlapávání. Nejsilněji s nástupem dnešní vlády v roce 2021. Ta jako první po roce 1989 dokonce zřídila nový cenzurní úřad a připravuje zákony na potlačení svobody slova.
Jaká je dnes v tomto směru realita?
Vláda si podmanila většinu tzv. mainstreamových médií a nepřipouští v nich polemiku rozmanitých názorů, což je trestuhodné zejména u médií veřejnoprávních, jimž tuto povinnost (podporovat svobodnou diskusi ve společnosti při všechny názorové skupiny) ukládají zákony č. 483 a 484 přijaté 7.11.1991 Zároveň za pomoci soukromých firem likviduje ekonomickou životaschopnost tzv. alternativních médií přinášejících jiné názory, než jsou ty vládní.
Z médií byli postupně vytlačeni všichni nositelé jiných než vládou prosazovaných názorů a stanovisek. Jsou sestavovány černé listiny se jmény těch, kteří nesmějí přes tato média vystoupit před veřejnost.
Ze státních prostředků jsou financovány tzv. factcheckingové „neziskové“ organizace, které se zabývají výlučně vyhledáváním s vládními postoji nekonformních názorů, jejich nositelé jsou opět sepisováni do seznamů, které jako podklad berou v potaz i státní orgány včetně BIS, čímž dochází implicitně ke kriminalizaci svobodných názorů a jejich nositelů.
Vláda ustavila cenzurní úřad, v jehož čele stál „vládní zmocněnec pro oblast médií a dezinformací“ Michal Klíma, který měl za úkol připravit zákon na potírání svobody slova. Když to nedokázal, byla tato pravomoc a povinnost převedena na nově zřízený úřad „poradce pro národní bezpečnost“ (je jím Tomáš Pojar). Ten připravuje zákon proti svobodě tisku, jehož podstatou je v každém nežádoucím veřejném vystoupení vyhledat prvky, které by bylo možné označit na ohrožení národní bezpečnosti:
Pachatel tedy nebude trestán za svobodně vyslovený názor, nýbrž za ohrožení zájmů a bezpečnosti země. To je na první pohled návrat k totožným praktikám, které provozovaly totalitní režimy ve 20. století.
Vláda to vše zdůvodňuje „bojem proti dezinformacím“, ale není ani schopna sestavit jakoukoli definici dezinformace. Z toho slova se tak – v duchu známého úsloví – stala pouze hůl mající za cíl bít toho psa, který se namane. Verbální denunciační nálepka, kterou není třeba dokazovat.
Proto žádáme:
- Zrušení všech orgánů a institucí zabývajících se porušováním svobody slova dané Ústavou a mezinárodními závazky.
- Okamžité ukončení příprav zákonů směřujících k potlačení svobody slova.
- Okamžité ukončení vynakládání veřejných prostředků na „neziskové“ aktivity mající za cíl zlikvidovat svobodu slova.
- Okamžité ukončení kampaně proti „dezinformátorům“ a zahájení plnohodnotné a svobodné diskuse s držiteli názorů odlišných od těch, které prosazuje vláda, zveřejnění polemických názorů a argumentů.
- Okamžité zajištění dodržování §2 obou výše uvedených zákonů o veřejnoprávních médiích, které stanoví povinnost poskytovat vysílací prostor pluralitně bez ohledu na názorové, politické, náboženské atd. rozdíly.
Podepsáni členové Rady KČSS:
Lubomír Brožek, Ivo Budil, Marie Formáčková, Anna Hogenová, Viktorie Hradská, Kateřina Ryšavá, Petr Sak, Václav Vondráček, Jarmila Wunderlin-Taliánová, Jiří Žáček, Petr Žantovský