Se zaujetím jsem četl stať Karla Sýse v LUKU č. 38 letošního roku s názvem Káťo, vezmi talíř! Zajímavý název i obsah, forma sdělení, mě přivedly k zamyšlení nad českým jazykem. Vzpomněl jsem si, jako již několikráte, na školu.
Nejednou nám učitelé, v různých souvislostech, připomínali Mistra Jana Husa. Připomínali nám jeho velikou lásku k vlasti, k lidu, k českému jazyku. Byl velikým strážcem naší mateřštiny. Nabádal k čistotě českého jazyka a mnohým slovům dával mateřský výraz. V mé knihovně jsem vyhledal poznámky z Husova výkladu Desatera božího přikázání z roku 1412, abych si je připomenul i v dnešní složité době. Tehdy psal:
Také mají sě postaviti, aby česká řeč nehynula; pojme-li Čech Němkyni, aby děti hned sě česky učily a nedvojily řeči; neb řeči dvojenie jest hotové závidenie, roztrženie, popuzenie, svár. Protož svaté paměti Karel ciesař, král český, přikázal jest byl Pražanom, aby své děti česky učili a na radném domu, jemuž německy řiekají rothaus, aby česky mluvili a žalovali.
A věrně, jakož Neemiáš slyšav, ano dietky židovské mluvie odpolu azotsky a neumějí židovsky, a proto je mrskal a bil; též nynie hodni by byli mrskanie Pražané i jiní Čechové, jenž mluvie odpoly česky a odpoly německy…
Josef Dobrovský byl český kněz, filolog, historik a zakladatel vědecké bohemistiky a slavistiky.
Vzpomeňme i na Josefa Dobrovského, osvícenského učence, vedoucí postavu českého národního obrození, který byl zákonodárcem spisovné češtiny. Byl první, který svým dílem ukázal na význam husitství pro český jazyk a pro národní českou kulturu. V roce 1791 prohlásil mj.: Českým reformátorem Husem začíná nová epocha v dějinách českého národa a jeho kultury…
Českým jazykem se zabýval i T.G. Masaryk a kdysi pravil:
Ve jménu lidskosti, humanity, žádáme svých práv – práv svého jazyka. A na adresu němectví řekl: Cožpak tvůj jazyk je od přírody vyšší než můj? Nejsou jednotliví národové přirozené části velikého celku – lidstva? Nemají proto stejná práva? A být členem takové přirozené části lidstva – to je národnost.
A národnost není jen věcí citu, ale i rozumu. A rozumný člověk, vlastenec, rozvíjí a uplatňuje, využívá, svůj český jazyk. Nikdy ho nezaměňuje, neničí. Náš český jazyk je projevem vlastenectví, ovlivňuje naše jednání, náš rozum, cit, energii, naše pracovní zaměření při rozvoji českého státu.
Bez českého, našeho rodného jazyka, nelze být českým vlastencem. Po tisíciletí bojoval náš národ o politickou a duchovní samostatnost, o svůj český jazyk. A my ho nyní zatracujeme?
Kdo se dnes stará o to, aby místo našeho jazyka byl využíván, při označení činností a institucí, cizí jazyk? Je to skutečný Čech, či kolaborant? Sluha pro cizí zájmy? Mnozí si pamatujeme protektorát Čechy a Morava. Naše sídelní místa musela být označená německo-českým nápisem, agenda na obecních úřadech musela být konána v němčině. Došlo k negaci naší republiky, státu. Nastala poroba. Utlačený lid se ale nevzdával, pracoval a bojoval o národ, o český jazyk. Pravá láska se projevila láskou ke své vlasti. Národ měl víru, ideje a ideály života., mluvil svým jazykem.
Proč znovu odmítáme svůj český jazyk, proč nazýváme mnohé cizími názvy, proč zpíváme v cizích jazycích místo našeho rodného jazyka?
Nad tím jsem se zamýšlel při čtení stati Karla Sýse. Připomínám článek Karla Čapka pod názvem Chvála řeči české:
Ještě musím pochválit tebe, česká řeči, jazyku z nejtěžších mezi všemi, jazyku z nejbohatších všemi významy a odstíny, řeči nejdokonalejší, nejcitlivější, nejkadencovanější ze všech řečí, které znám nebo jsem slyšel mluvit. Chtěl bych umět napsat vše, co dovedeš vyjádřit; chtěl bych užít aspoň jedinkrát všech krásných určitých, živoucích slov, která jsou v tobě. Nikdy jsi mi neselhala, jen já jsem selhával, nenacházeje ve své tvrdé hlavě dosti vědomí, dosti povzletu, dosti poznání, abych to přesně vyjádřil. Musel bych žít sterým životem, abych tě plně poznal; doposud nikdo nezhlédl vše, co jsi; ještě jsi před námi tajemná, překypující a plná dalekých výhledů, budoucí vědomí národa, který vzestupuje.
Zamyšlení nad statí Karla Sýse zakončím poslední slokou básně Jana Čarka Hořká řeč:
Jako kadidla kouř modlitbami našimi se vlň,
naříkej, plač, volej zpívej, mlhami soumraků rozléhej se,
v kolíbkách, jimž kývají báby, se ozývej věčně,
řeči má hořká!