Havlíčkovo jméno se stalo za ta léta symbolem, je v každém z nás, stalo se součástí našich dějin i školních učebnic…
31. října uplynuly 202 roky od jeho narození, každé, i to nejmenší městečko má svou Havlíčkovu ulici, někde je i památník na náměstí. S jeho jménem je od května 1945 spojen i Havlíčkův Brod.
Karel Havlíček Borovský (31.10.1821 Borová u Přibyslavi – 29.7.1856 Praha) byl český novinář, spisovatel, básník a politik.
Karel Havlíček Borovský patří k největším osobnostem české žurnalistiky. Jeho články i politická satira, mířily vždy přesně do černého. Básník, novinář, politik, ale i český vlastenec. Letos 29. července, jsme si skoro v tichosti připomněli 167. výročí jeho úmrtí. Proto jsme nečekali nic slavnostního ani 31. října, v den 202. výročí jeho narození. Karel Havlíček Borovský se stal černým svědomím současné žurnalistiky.
Když umíral, bylo mu pouhých 34 let. Život měl před sebou, tolik toho chtěl ještě dokázat. V lednu 1848 založil první český deník Národní noviny, po jejich zákazu vídeňskou vládou, se jeho domovem stala Kutná Hora. V květnu 1850 zde začal vydávat časopis Slovan. Opět burcoval, opět přišly perzekuce, s nimi i přímé ohrožení jeho životní existence. V této době byl ženatý, měl malou dceru Zdeňku.
Byl i politikem. Ve svých 27 letech, v revolučním roce 1848, byl zvolen poslancem říšského sněmu za okres Humpolec. Jeho protirakouské postoje byly důvodem i jeho vyhnanství do Brixenu.
Samotné zatčení 16. prosince 1851 v jednu hodinu v noci, týden před Štědrým dnem, jen dokresluje postoj rakouské monarchie k Havlíčkovi. V Brixenu, v tomto zapomenutém koutě monarchie, na hranicích s Itálií, napsal své asi nejznámější dílo Tyrolské elegie. V Brixenu strávil pod policejním dohledem přes tři ubíjející roky (1851-1855), byl zde izolován od českého vlasteneckého prostředí.
Brixen byl vyhnanstvím i zdviženým prstem pro další případné následníky.
Dnešní snahou je ponížit jeho odkaz, bagatelizovat Havlíčkův pobyt v Brixenu, vydávat jej téměř za bezstarostný lázeňský pobyt, placený vídeňskou vládou. Jaká to byla idylka, dokládá i to, že nesměl vycestovat ani na pohřeb své milované ženy Julie. Byl nebezpečný i po návratu z vyhnanství, byl mu zakázán pobyt v Praze. Až krátce před smrtí, byl mu povolen pražský pobyt, zde umírá v 34 letech.
K odkazu K. Havlíčka se hlásil zejména T.G. Masaryk, odkazoval na jeho národní uvědomění, na mravnost. Ctil jeho zásadu neustupovat před zlem, připomenul národu jeho odkaz: „Není nám hodno se lekat a strachovat před zlými, nejsme přece slepým nástrojem času, jsme sami tvůrci svého osudu. Nesténejme jako děcka, ale jako muži se chopme činu…“
Dnešní politická garnitura není příznivě nakloněná k odkazům našich národních velikánů s tím, že v „nové Evropě“ se vlastenectví nenosí, nehodí se ani tradiční vazby na slovanské národy. K naší škodě.
Městský park „Budoucnost“ v Havlíčkově Brodu s navrácenou (v r. 1946) sochou Karla Havlíčka.
Často jezdím do Havlíčkova Brodu, nejen pro to krásné náměstí, historické centrum, či pro krásné okolí, Havlíčkův Brod je ale i místem, které je spojeno s jménem této české osobnosti. Do městského parku „Budoucnost“, nedaleko náměstí, byla v roce 1946 navrácena socha Karla Havlíčka Borovského, za okupace odstraněná nacisty. Ona tam byla již od roku 1924, stalo se tak i zásluhou prvorepublikového ministra obrany Václava Klofáče, který věnoval na tento účel zabavená rakouská děla. Tak až půjdete tímto krásným parkem, zastavte se u tohoto památníku, je od významných autorů sochaře Bohumila Kafky a architekta Josefa Gočára. „Karel Havlíček Borovský burcující“! Jeho burcující paže i dnes varuje i burcuje…
Prezident Edvard Beneš s chotí při znovuodhalení pomníku v Havlíčkově Brodu v roce 1946.