A právě v jednom z těch ledovatých večerů vyběhla rozčilená (tehdy sotva osmnáctiletá) Ludmilka (moje budoucí babička), toho času těsně před porodem, obalená vlňákem ze dveří statku Horní Hlinky č. 1 a spěchala zavátou cestou z Ivančic do Padochova.
A právě v jednom z těch ledovatých večerů vyběhla rozčilená (tehdy sotva osmnáctiletá) Ludmilka (moje budoucí babička), toho času těsně před porodem, obalená vlňákem ze dveří statku Horní Hlinky č. 1 a spěchala zavátou cestou z Ivančic do Padochova. Ludmilka byla vzpurná povaha, a tak ji na té mrazivé pouti zahříval vztek. Ke starší sestře došla ještě před půlnocí. Manžel Lojzek (můj budoucí dědeček) byl ale taky vzpuřok, a i když tušil, kam se Ludmilka po hádce s ním uchýlila, nezkoumal, zda v těch mrazech vůbec došla.
Za několik dní dorazil z Padochova do Ivančic posel se zprávou, že se narodil syn. Lojzka zastihl v hospodě. Prvorozený syn je pro sedláka událost, která potěší i vzpuřoka, a tak Lojzek bez protestu přijal i manželčino rozhodnutí, že chlapec se bude jmenovat Jan a slíbil u slivovice poslovi, že hned ráno zajde věc oznámit na ivančické faře. K tomu „ránu“ se ale radostně propíjel další dvě noci, a tak si potom v sakristii den synova narození nevybavil úplně přesně.
Ludmilka ale zjistila až v březnu, když přišla s manželem a nemluvnětem do kostela na křest, že Jan má v matrice i v křestním listu zapsané špatné datum. Pan farář ale na detailech nebazíroval, a tak to chybné datum narození 4. února měl pak můj táta ve všech dokladech a úředních spisech, které jej provázely na krátké životní pouti. Ten čtvrtý únor spisovatelva narození je i na náhrobku hřbitova Kotlářka a také na pamětní desce Mistrova „rodného“ domu v Ivančicích. Přesto se narodil až 6. února (a navíc v Padochově).
Rozhovor z archívu je z roku 1969 a týká se filmu Směšný pán, což byl poslední snímek, kde v titulcích smělo být uvedeno tátovo jméno. Scénáře dalších rozpracovaných filmů (Páni kluci, Už zase skáču přes kaluže, Svatby pana Voka a Na kometě) už místo něj kolegiálně podepisovali jeho přátelé, aby realizace nebyla ohrožena. A kritici pak jásali, že i bez (zakázaného) Procházky se točí skvělé filmy podle výborných scénářů…
Táta odmítl emigrovat, tvrdil, že spisovatel musí sdílet osud svého národa, ať je jakýkoliv. Zemřel na důsledky mediální štvanice dva týdny po svých dvaačtyřicátých narozeninách 20. února 1971.
Jako nejstarší dcera jsem se přestěhovala do jeho osiřelé pracovny. Celou jednu zeď zabírala knihovna. Nejblíž psacího stolu s pietně zavřeným kufříkovým Consulem byly regály s ohmatanými knihami, po kterých sahal nejčastěji. Stačilo, když se naklonil na židli a natáhl ruku. Otisky jeho prstů na skle knihovny zůstaly a knihy v poličce za nimi mi v první fázi smutku pomáhaly přečkat zoufalé noci, protože vytvářely most. Znovu jsem pročítala Hemingwaye, jehož způsob popisování krajiny a styl dialogů tátovi kdysi svítily na cestu k hledání a nalezení vlastních výrazových prostředků, pak jsem si „zopakovala“ Sallingera a jeho knihu Kdo chytá v žitě, kterou mi táta doporučil, když mi bylo patnáct, protože správně vytušil, že pro mé pubertální období mi bude Holden tím správným parťákem. Jenže v předjaří roku 1971 už mi bylo téměř dvacet a prožitky s tátovým umíráním a pak pohřbem, který se navzdory manévrům tajné policie konal v Praze, mi zrychleně otevřely dveře do dospělosti. A k pochybám. Má vůbec smysl psát další knihy v zemi, jejíž režim své nejlepší spisovatele lynčuje a vyřazuje jejich dílo z veřejných knihoven?
Ale jaký smysl bude mít můj život, pokud se psaní, se kterým už jsem začínala, sama vzdám?
Když jsem si zopakovala Sallingera, sáhla jsem o regál níž, kde měl táta německé autory. A začetla jsem se do protiválečného románu Heinricha Bölla „Kdes byl Adame?“ v překladu Ludvíka Kundery. Na okraji jedné z potištěných stránek byl průpiskou nakreslený vykřičník a vedle něj tátovým chvatným písmem připsaná poznámka „použití tří časů v jediné větě, nádhera!“ Proud mravenčení mi přejel po páteři. Rychle jsem otevřela tátovu likérku a z načaté osiřelé baňaté láhve upila hlt koňaku, abych tu znovu navázanou komunikaci podpořila a oslavila.
V následném dni mi na dobírku přišla knížka z Klubu čtenářů, kterou mi zřejmě ve svých posledních týdnech života táta objednal z nemocničního lůžka. Byla to sbírka povídek od Čechova nazvaná „Srdce nechodí samo.“ Toho večera jsem sundala víko z kufříkového Consulu, namotala do válce arch papíru a naťukala po dlouhé odmlce několik odstavců fejetonu. V další noci jsem text dopsala. Vyšel pod pseudonymem Lenka Burianová ve Svobodném slově.
Zítra (6. února) by tátovi bylo bývalo 95 let, ale jeho nedožité narozeniny jsem s dětmi a vnučkou oslavila už včera (4. února), protože co je vytesáno na pomnících, to je závazné i pro rodinné příslušníky. Nejen ty, co nebožtíka znali za živa, ale i ty mladší, kteří jej pro sebe teprve začínají objevovat a milovat.
Jan Procházka:
Hledat pravdu je dnes pořád ještě dost velké riziko
Autor slavných filmů “Ucho”, “Kočár do Vídně”, “Páni kluci” či “Slasti otce vlasti” Jan Procházka pocházel ze selské rodiny. Vystudoval Vyšší rolnickou školu v Olomouci a po studiu nastoupil v pohraničí jako vedoucí Státního statku mládeže v Ondrášově na Bruntálsku. Dojmy a inspirace z tohoto životního období zachycuje Procházkova kniha Zelené obzory, která byla později zpracována i jako film. V Ondrášově však setrval Procházka pouze rok a odešel do Prahy na Ústřední výbor Československého svazu mládeže, kde organizoval mládežnické brigády do pohraničí. V roce 1959 se stal dramaturgem a scenáristou Filmového studia Barrandov. Díky jeho vlivu vznikly navzdory cenzuře například filmy režiséra Jana Němce “Démanty noci” a “O slavnosti a hostech”, či “Sedmikrásky” režisérky Věry Chytilové.
Po názorovém rozchodu s hlavním politickým proudem i prezidentem Antonínem Novotným v roce 1967 se Procházka podílel na vzniku reformního křídla KSČ. Současně své názory sdílel i z pozice místopředsedy Svazu československých spisovatelů. Na začátku období normalizace byla jeho tvorba z politických důvodů zakázána a filmy, které byly podle jeho scénářů natočeny, neobsahovaly v titulcích jeho jméno (např. Už zase skáču přes kaluže, Páni kluci).
Jan Procházka zemřel v pouhých 42 letech krátce po štvavé kampani v Československé televizi a v novinách Rudé právo. Během kampaně se na podporu Procházky veřejně vyjadřoval jeho současník, spisovatel Ludvík Vaculík.
Dne 22.4.1970 vysílala televize pořad o Janu Procházkovi založený na rozhovoru, který Jan Procházka vedl s jiným občanem. Rozhovor byl natočen bez vědomí a souhlasu obou účastníků, a to – jak mi řekl Jan Procházka – v soukromém bytě. Z rozhovoru nebylo zřejmé, že by šlo o nějakou trestnou činnost, což by jinak mohlo být úřední omluvou pro odposlouchávání. Účel byl tedy pouze skandalizační a propagandistický, přičemž jde o propagandu zaměřenou na nejméně uvědomělou část občanstva a na její nejprimitivnější pudy. Většina lidí ani neví, co všechno se dá s magnetofonovým páskem provádět. Já, pane prokurátore, to však dobře vím, protože jsem pracoval léta v rozhlase. Na pásku jsou tak zřetelné střihy, že pro kohokoliv trochu soudného ztrácí tento záznam všechnu hodnověrnost, neboť nikde není kontrola, zda nebyl změněn celý smysl jednotlivých vět. Po odborné stránce jde tedy o ubožácké břídilství, jež počítá s tím, že většina lidí jsou blbci a stejní ubožáci”, píše v otevřeném dopise generálnímu prokurátorovi Ludvík Vaculík.
Později nesl také rakev Jana Procházky během pohřbu, který ostře sledovala StB, a proto na něj dorazili jen nejodvážnější z umělců. Dalším z přítomných umělců byl např. kameraman Spalovače mrtvol Stanislav Milota.