Mohli bychom si připomenout, protože se blíží 15. březen, jak to bylo v roce 1939. A jak se vůbec Evropa připravovala tehdy na válku. Připravovala se jinak než se o tom dnes píše a mluví.
Pro většinu Evropy, a většinu historiků, zejména západních, válka začíná přepadením Polska a vyhlášení války Německu vládou Francie a Velké Británie. Ale pro Československo, když pomineme „Mnichov“, který znamenal podstatné omezení nezávislosti a změnu hranic, tak válka začala už 15. března 1939. To ten dnešní svět nechce uznat. Ale na území Československa, nebo zbytku Československa, vstoupily armády, nebylo jich pět jako v roce 1968, ale byli to vojáci německé armády a mimochodem také polské, která zabrala nějaké malé území na Těšínsku.
Období předválečné…
To období těsně předválečné, tím myslím před 15. březnem, vrcholí 14. března vyhlášením nezávislosti Slovenského státu, které způsobilo definitivně nemožnost bojovat československé armádě. Ale ona to byla z nouze ctnost. Slovensko si chtělo ubránit „nějakou“ nezávislost i za cenu, že bude poslušné příkazů z Berlína.
Ale co je zajímavé a o tom se už tolik nemluví, po Mnichovu každý týden, možná každý den se strach z války, ještě se jí neříkalo 2. světová, ten strach z války přinášel změny politické, ekonomické, a hlavně každodenní. Jednak bylo samozřejmé třeba někde sehnat práci a bydlení pro vyhnané z pohraničí. To se jakž takž dařilo té vládě, která se stávala stále víc a víc autoritativní. Ale mimochodem se také k tomuto úsilí připojili i třeba lékaři a právníci, kteří arizovali židovské majetky, respektive licence židovských právníků a lékařů.
Kolaborace…
Napětí ve společnosti a ta snaha obhájit svoji existenci, aniž věděli, že válka dopadne a jak dopadne, že dojde k obsazení Československého státu 15. března, mohli všichni tušit. To je samozřejmé, ale všichni se snažili dělat něco, co by jim ulehčilo život v pomnichovském Československu. Myslím si, že na prvním místě, kde se projevilo něco, čemu se později říkalo kolaborace s režimem, byli novináři, dokonce i ti slavní novináři, kteří se účastnili projevů a výzev k nebojácnosti a hrdinství českých vojáků a k tomu, aby byli připraveni se postavit případným nepřátelům. Dokonce i ti se začali chovat opatrnicky, nacházeli slova pro předpokládaný směr spolupráce zbytku Československa s velkoněmeckou říší. Ten případ Peroutkův nebyl vůbec výjimečný a mnozí se chovali podobně a dokonce ještě hůř. Pravda je, že nikdo z nich nevěděl, že na Slovensku budou muset sestavovat vojenské oddíly, které půjdou později na východní frontu. Nikdo netušil, že by měly vznikat jednotky řízené německou branou mocí na území Protektorátu, které nakonec, kromě tzv. vládního vojska na konci války, ani nevznikly.
Ale přeci jenom se hlásili jednotlivci, dokonce i syn Emanuela Moravce, který potom padnul někde na východní frontě v německé uniformě. Ale nikoli jako český voják, ale jako dobrovolník, který se přihlásil do německé armády. Ten případ Emanuela Moravce je zvláštní zejména v tom svém vývoji – od vášnivé obhajoby Československa před mnichovskými dny, který se pak během několika dnů a týdnů dostane na pozice fanatického obdivovatele a propagandisty 2. světové války. Jeho práce pod titulkem, který nebyl ojedinělý, „Ve službách nové Evropy“, byla pro jistou část obyvatel Protektorátu docela přijatelným popisem nastalé situace.
Je docela zajímavé, a možná by si mohli někteří obdivovatelé toho nového tažení na Východ v naší době přečíst, jak to vlastně myslel, jak to začalo a jak Emanuel Moravec skončil.