Vláda mimořádně špatně řídí tuto zemi a vystupuje čistě jako prostředník či protektorátní správce cizí mocnosti. Současný režim tají prostřednictvím své liberální agendy skutečnost, že se snaží zbavit široké vrstvy politického sebevědomí, kritického myšlení a ekonomické nezávislosti a podřídit je nadvládě globální finanční oligarchie.
To usnadňuje situaci Andreji Babišovi, protože tak neschopná garnitura zde ještě nebyla.
Nacistická okupace, jejímž dlouhodobým cílem byla rasová likvidace českého etnika, způsobila smrt přibližně tři sta šedesáti tisíc Čechoslováků. Před „konečným řešením“ nás zachránil příchod spojeneckých armád, jejichž podstatnou část tvořili Rusové.
Srpen 1968 vyústil do údobí normalizace, které na jedné straně přineslo politické čistky a omezení svobody projevu či cestování a zejména v závěrečném desetiletí stagnaci životní úrovně ve srovnání se sousedními západními zeměmi, na straně druhé například masivní investice do výstavby bytů nebo energetiky, z nichž naše společnost v zásadě žije dodnes.
Výsledkem je shovívavost a vstřícnost vůči příslušníkům německého národa a oficiálně šířená kolektivní nenávist vůči ruskému etniku, často přecházející do genocidních výlevů za hranicí zákona. Nepůsobí to poněkud absurdně? Pravděpodobně jde o přetrvávající neschopnost vyrovnat se s dějinami, která je v tomto případě dovedně využita pro imperiální zájmy Spojených států amerických a dalších zemí kolektivního Západu.
To, že by se racionální jedinec při smyslech, znalý moderních dějin a historických souvislostí ve východní a střední Evropě, opravdu obával agrese ze strany Ruské federace, nevěřím. Jde o pouhou válečnickou propagandu paralyzující myšlení mnohých jedinců, kteří by měli procitnout.
Mnozí vládní představitelé byli při své hlouposti a malosti uchváceni plánem vítězného tažení na Východ, které jim přinese slávu, prestiž, a především zdroje a kořist. Dopadá to jako vždycky. Poláci v sedmnáctém století, Švédové v osmnáctém století, Napoleon Bonaparte v roce 1812 nebo Adolf Hitler roku 1945 by o tom mohli ledacos zajímavého vyprávět. Největší obětí opětovné snahy dobýt životní prostor na Východě je pochopitelně Ukrajina.
Tento kdysi padesátimilionový stát vytvářel v roce 1991 až čtyřicet procent HDP bývalého Sovětského svazu a disponoval impozantním průmyslovým potenciálem a přírodními zdroji. Výsledkem jeho „sbližování“ se Západem bude proměna v pouhé chudé a vylidněné zemědělské torzo.
Jeho současní roztleskávači, poradci a „přátelé“ na něj záhy zapomenou, obdobně jako na Afghánistán nebo Irák. Jestliže se v Kyjevě po pádu současného oligarchického režimu chopí moci odpovědní a patriotičtí státníci, jejich cesty v zájmu obnovy země povedou zákonitě do Pekingu a Moskvy.
Chápu sklíčenost českého politického establishmentu. Neužiteční svědkové neúspěchu bývají často svými patrony „uklizeni“.
Způsob, jak pronikl do hlav především příslušníků středních vrstev a indoktrinoval mladou generaci, působí velmi sofistikovaně a znepokojivě.
K nebezpečí války
Nezodpovědnost a iracionalita současné americké administrativy, v níž veškeré morální zásady a zdravý rozum nahradila fascinace penězi a mocí, nezná hranic.
Na druhé straně obyvatelé kolektivního Západu, kteří zdaleka nejsou všichni posedlí válečnickou horečkou, představují necelých dvacet procent obyvatel planety.
Miliardy lidí globálního Jihu sledují chování vlád západního světa se znepokojením a rostoucím morálním pohrdáním. Věřím, že v kritický okamžik by milióny lidí v Evropě, Asii, Africe, ale i v Americe vyšly do ulic, obklopily americké a možná i britské ambasády a prohlásily: dost! Stačilo! Máte poslední příležitost odejít z pozice světových mocností se ctí a třeba i s jistou shovívavou nostalgií. Jestliže to nedokážete, nedovolíme vám uvrhnout svět do zkázy a vaše památka bude navždy pošpiněna!