V současné době máme nějaké napjaté vztahy ze Slovenskem, ale mohli bychom si připomenout, že vždycky jsme procházeli nějakou velkou sinusovkou, ať už to byl 14. březen 1939 a potom rozdělení Československa na Česko a Slovensko.
Je pravda, že v současné době, kdy pan předseda vlády a jeho kolegové označují česko-slovenské vztahy za na nejnižší možné úrovni, a také se o to sám snaží přičinit, tak si toho lidé více všímají. A je zajímavé, že se objevují rezidua, o kterých jsme si mysleli, že už jsou dávno mrtvá.
Pravda je, nesmíme zapomenout, že když se dělala špinavá kampaň proti Andreji Babišovi, tak se vzpomínalo na to, že je Slovák. Vzpomínalo se dokonce na nadávky z období první republiky a okupace, kdy se říkalo Slovákům „čobolové“ podle „čo bolo to bolo“ a kdy se jim vyčítali všechny možné hříchy. Samozřejmě se nevzpomínalo na to, že československý režim po roce 1945 odsoudil na smrt prvního prezidenta první slovenské nezávislé republiky, Slovenského štátu, který kolaboroval s nacistickým Německem, dokonce se i omezeným způsobem účastnil války na Východní frontě. Ale to se považovalo za přiměřený trest a odpovídající mstu.
Federalizace…
A pak se celá léta pěstovala taková ta oboustranná lidová zloba, nacionalistická zloba. Nadávalo se přiměřeně a někdy nepřiměřeně na Slováky. Konec konců i v roce 1968 byl konflikt se slovenskou částí ÚV KSČ příčinou pádu Antonína Novotného a politických změn, které potom následovaly. A když si někdo vzpomene, že Alexandra Dubčeka vystřídal na místě prvního tajemníka Gustáv Husák, a později prezidenta Ludvíka Svobodu, tak se to považovalo div né za zradu, za národní zradu. A zapomíná se na to, že, málo platné, byl to zase první Slovák ve funkci prezidenta Československé republiky.
V té době se dodržovala jistá forma „opatrné“ federalizace, vyhlášená v roce 1968 na 28. října a vznikaly paralelní orgány státní moci na Slovensku a v české části. I když se to tak striktně nedodržovalo, ale Češi a Slováci měli paritní zastoupení na různých centrálních úřadech v Praze. Dokonce existoval vtip, že v Bratislavě na nádraží hlásí tlampač, že kdo ještě nemá v Praze úřad, tak ať nastoupí do vlaku na Brno a Prahu. A následoval pak i urážlivý výrok o Brňácích, že jsou to Slováci, kteří nedošli do Prahy.
Antislovakismus…
A to vášnivé odsuzování a vracení se skutečně k nenávistnému antislovakismu tady bylo a opakovalo se. A když to poslouchám dnes, nebo to čtu na internetu, tak skutečně velká část lidí, kteří komentují současný vývoj, se chová jako kdybychom se vraceli do toho stavu, kdy Slováci byli „čobolové“.
Přitom ten paradox spočívá v tom, že Slováci jsou hrdí na svoji nezávislost a nezávislost své vlády a česká vláda a její předseda jsou hodnoceni jako nejhorší v dějinách Českého státu. Petr Fiala je hodnocen jako nejhorší premiér v Evropě, ačkoliv I v tom hraje roli to lidové, vulgární politikaření. A tak málo platné, musíme si toho všímat a myslet na to, že je to začátek probuzené nebo znovuobjevené nenávisti.
A měli bychom opatrně zacházet, my a zejména vysocí státní činitelé, s tou předpovědí do budoucna. A obávat se toho, jak by to mohlo skončit.
Nemusíme se doufám obávat „ukrajinského modelu“ vzájemných vztahů. Ale měli bychom spíš hledat, zda oběma zemím nehrozí resuscitovaný nápad o změně hranic ve střední Evropě. Pro některé vlastníky půdního majetku a podle jejich názoru nedokončených restitucí je to téma nejen u Lichtenštejnů, chtějí se o tom bavit s Lucemburskem a nezapomínají na to ani tzv. Sudetoněmecké zemské družiny rozhlížející se po majetku v Čechách i na Moravě.