Ing. Jiří Paroubek: Zdroje chudoby republiky a českých občanů

Dlouhodobě hovořím a píšu ve svých článcích o tom, že za poslední dva roky (2022 a 2023) v souhrnu klesla reálná mzda občanů střízlivě o zhruba 20 až 25 %. I (podle mého názoru) poněkud podceněné propočty Českého statistického úřadu (ČSÚ) mluví o růstu spotřebitelských cen v obou posledních letech v souhrnu přes 25 %.

Ale pokud bychom vzali v úvahu jen zhruba 30 či 40 základních položek zboží nezbytných pro život občanů, ať už se jedná o opravdu základní druhy potravin anebo pohonné hmoty či elektrickou energii a nájmy, dostali bychom se na čísla inflace podstatně vyšší.

Nominální mzdy, jak uvádí ČSÚ v obou posledních letech, rostly – a já si myslím, že je to spíše nadceněný odhad – o 8 %. Takže myslím, že odhad poklesu reálné mzdy o čtvrtinu či o pětinu je na místě.

Jaké jsou vlastně příčiny tak rychlého růstu inflace v českých zemích zaznamenaného snad jen v letech I. a II. světové války, po Zápotockého měnové reformě v roce 1953 a také na počátku 90. let po zahájení transformace ekonomiky.

• 1) Dováželi jsme dražší energetické suroviny, což bylo způsobeno tím, že jsme se dobrovolně odstřihli od dodávek levných ruských surovin. To stejné platí také, pokud jde o průmyslové kovy. Namísto levnějších ruských surovin jsme získávali pro český průmysl dražší suroviny na neruských trzích.
• 2) O desítky miliard korun se zvyšují každoročně vojenské výdaje státu. Další stamiliardy korun je vláda P. Fialy schopna zavázat následující tři až čtyři vlády k placení nesmyslných objednávek předražené vojenské techniky – stíhaček, obrněných transportérů, tanků atd… Zdá se, že kumulativně obří vojenské výdaje budou atakovat meze samotné finanční kapacity státu.
• 3) Zvláštním jevem byl růst cen elektrické energie. Většina elektrické energie v Česku je vyráběna zatím v jaderných elektrárnách anebo v uhelných elektrárnách. To umožňuje českých výrobcům udržovat rozumnou výši výrobních nákladů elektrické energie. Přesto se u nás vyrobená elektrická energie přeprodávala a přeprodává přes Lipskou energetickou burzu za podstatně vyšší ceny. Rozdíly mezi výrobními cenami ČEZu a prodejními cenami energií zakupované na Lipské burze, jsou enormní. To je jeden z faktorů, který významně negativně zapůsobil na životní úroveň českého obyvatelstva a na zvyšující se výrobní náklady českých firem. Řada z českých firem zejména v oblasti prvovýroby, ale také v oborech náročných na spotřebu elektrické energie se dostává či dostala do existenčních problémů. Před dvěma lety premiérem zveřejněný záměr zestátnit 30 % akcií ČEZu, které jsou v držení soukromých investorů, se jaksi nenaplnil. Zřejmě proto, že téměř polovinu z těchto akcií mají ve svém držení mocné finanční skupiny mezinárodního kapitálu, především z USA.
• 4) Trvá i za rok 2023 obrovský odliv dividend z českých firem na účty jejich mateřských firem do zahraničí. Česká vláda pro zamezení tohoto odlivu kapitálu z Česka neudělala vůbec nic. Nešla ani cestou toho, aby alespoň část dividend byla reinvestována v naší republice. Vůbec neuvažuje ani o tom, že by došlo alespoň na přechodnou dobu k zavedení mimořádné daně z dividend. Tato možnost je konec konců dána jednou z evropských směrnic, ale současná vláda touto cestou zjevně jít nechce. Pokud by touto cestou byla ochotna jít, mohlo by v zemi zůstat třeba až třetina kapitálu vyváženého do zahraničí.
• 5) Nadnárodní společnosti v Česku rozvíjejí hru pomocí kouzel s vnitropodnikovými cenami a celkovou daňovou optimalizací českých filiálek nadnárodních společností, která vede k nekontrolovatelnému a hlavně nezdaněnému odlivu dalších desítek miliard korun.
• 6) Německo zažívá, s výjimkou let 2008 a 2009, největší problémy své ekonomiky od roku 1950. To se samozřejmě projevuje na stagnaci či poklesu spotřebitelské poptávky v Německu, ale také poptávky německých firem po českém zboží.
• 7) Obchodní politika nadnárodních obchodních řetězců v Česku. Řetězce levně nakupují zboží a suroviny od dodavatelů v Česku i v zahraničí a prodávají s nekontrolovatelnou nadhodnotou, respektive s vesměs nepřiměřenou výší obchodního rozpětí. Vláda nebyla schopna prosadit, např. s využitím ÚHOZ (ten dělá, že se ho to vůbec netýká), aby obchodní řetězce u okruhu 30 až 40 opravdu základních druhů potravin byly povinny uvádět nákupní ceny a současně také ceny prodejní, za něž je potravinářské zboží realizováno na pultech a regálech. Velká část nadhodnoty, možná obří čisté výnosy z českých obchodních řetězců, jde do pokladen nadnárodních mateřských firem do zahraničí.

I podle českých poměrů podíl osob, které byly pod hranicí ohrožení příjmovou chudobou, setrvával dlouhodoběji na úrovni kolem 10 %.

Kdybychom však použili mezinárodního srovnání a podívali se, kde je hranice chudoby v Německu, zjistíme, že tato hranice odpovídá zhruba naší průměrné mzdě.

Z tohoto pohledu dvě třetiny českého obyvatelstva více než 30 let po sametové revoluci přežívají v bídě.

A jako by toho nebylo málo, v českých vládních kruzích se vynořila další zhoubná myšlenka, jejíž uplatnění by vedlo k dalšímu utažení opasků českých občanů. Mám na mysli překotné zavedení eura v naší zemi. To vše v situaci, kdy i velmi seriózní západoevropský tisk uvádí, že česká koruna je ve vztahu k euru podhodnocena o zhruba pětinu.

Tzn., že pokud by došlo k zavedení eura v současné době s kurzem zhruba 1:25, byli by čeští střádalové (lidé, zejména ze středních vrstev) okradeni o cca pětinu hodnoty svých úspor. A samozřejmě všichni občané včetně nízkopříjmových, středněpříjmových a důchodců, tedy zejména zaměstnanci a senioři, při převedení svých příjmů z korun do eura, by byli okradeni zhruba o pětinu hodnoty svého příjmu.

A nadhodnota z těchto transakcí plynoucí by opět skončila v zahraničí, s negativním dopadem do životní úrovně českých občanů, zejména ze středních a nízkopříjmových vrstev.