V roce 1968 mi bylo 19 let a měl jsem dosti poznání o naší novodobé historii ze své legionářské a odbojářské rodiny. Pamatují vše, co se odehrávalo v Brně i v Praze, a mí slovenští kolegové mne dobře zpravovali o tom, co se odehrávalo v Bratislavě.
V Brně pamatují velká shromáždění proti generálu Šejnovi, založení Společnosti pro Moravu a Slezsko, velké demonstrace proti presidentu Novotnému i vše, co se odehrávalo na shromážděních, na kterých vystupoval například tehdy známý politik a akademik Jaroslav Šabata, proti němuž se pravdivě vymezovali lidé jako byl pan doktor Milan Uhde, a jemuž psali na universitu v Brně i jím vyhození studenti z 50tých let, jejichž dopisy byly vyvěšeny po desítkách na fakultní nástěnce filosofické fakulty brněnské university.
Pražské jaro nebylo ihned zbořeno sovětskými, polskými, maďarskými a německými tanky – tento proces nastolili naši tehdejší poturčenci až v následujících letech. Podle mne to trvalo od srpna 68 až do takzvaných prověrek let 1970-72. Ale toto nebudu rozebírat. Ostatně, dnes máme jiné poturčence, a smlouvu, která uvádí cizí vojsko do naší země bez souhlasu národa, podobně, jako tomu bylo tehdy. Tehdy ani dnes se nás jako národa – tehdy obou národů – nikdo na nic neptal…
Na co chci upozornit, je fakt, že například známý representant slovenské politické opozice pan Eduard Chmelár ve své stati na Prvních zprávách přesně a pravdivě zhodnotil význam Pražského jara, které pokládá za daleko významnější, než státní převrat roku 1989. Plně se s ním ztotožňuji. Proč?
Protože Pražské jaro mělo naprosto odlišný vznik a vývoj, nežli kamarilní převrat roku 89, nesprávně nazývaný „sametovou revolucí“, kdy na rozdíl od Pražského jara byla většina obou národů hanebně oklamána ve svých očekáváních. A toto oklamání trvá dodnes.
Základní rozdíl spatřuji v podíle našich národů na Pražském jaru, kdy šlo po dlouhých letech společenské stagnace poprvé o jakési spontánní přihlášení se většiny národa k novému akčnímu programu KSČ, který Alexander Dubček tehdy nabídl veřejnosti slovy: Nikoho nenutíme, kto chce, něch sa pridá! Tato Dubčekova slova symbolizují celou atmosféru tohoto společenského procesu. Poprvé byl do socialistické společnosti vnesen konsensus dobrovolnosti, a proto ve vysílání z Bratislavy jedna paní z těch mítínků zvolala: Toto je obroda! A také vznikla společnost zvaná Obroda… stejně jako vznikla Společnost pro Moravu a Slezsko, která neměla žádné iredentistické cíle, naopak, šlo jí o vyzdvižení kulturních a společensko hospodářských tradic v rámci společného státu.
Pan Chmelár ve své stati správně poukazuje na význam tohoto společenského přelomu v tehdejší socialistické společnosti, který měl podobné prvky a rysy jako byl vývoj v socialistické Jugoslávii – a byl zbořen podobným způsobem, jak tam. Pouze místo ruských tanků mnohem později vývoj ve svazové Jugoslavii zničila letadla NATO. Ironií dějin se stalo to, co vyplnilo záměr západních nepřátel socialismu v obou případech. Zatímco vývoj socialismu v tehdejší ČSSR zničil paradoxně Brežněv, vývoj socialismu v Jugoslávii muselo zničit přímo NATO samo. Už slyším kritiku oponentů, že „Brežněv utužil socialismus a prokázal jeho nereformovatelnost“. Tento ideologický nesmysl může hlásat jen naprostý neznalec nebo ignorant novodobé historie. Proč?
Nesmírně hloupá a škodlivá akce Varšavské smlouvy pod taktovkou Brežněva nahrála na smeč Západu jako nikdy předtím. Za první podpořila dvě politické mantry Západu – za první mýtus o nereformovatelnosti „komunismu“ (V podstatě nesmysl, v ČSSR komunismus nebyl, byl to ústavně definovaný socialismus), a za druhé, emigranti ČSSR tvořili „chodící reklamu antikomunismu“, a to masovou. Konečně za třetí, Brežněv takto dosáhl skvělé nechtěné platformy pro vznik podzemní opozice charty (byť se tato pokládala za legitimní!) s perfektním napojením na západní politické zdroje a finance (To je dnes jasně prokázáno a my ty akademiky Janouchy, pány Tigridy a ostatní už rozebírat nemusíme, to už učinili jiní). Totéž bylo s výběrem pana Havla pro funkci presidenta nového protektorátu – pardon, budoucí zbytkové České republiky.
To, že pan Soros přiznal, že 8 let před převratem věděl, že pan Havel bude presidentem nového státu, svědčí samo za sebe. Stejně jako návštěva presidenta Hollanda u politického disidenta pana Havla.
To vše zůstalo utajeno před veřejností dlouhou doby a vynořilo se to až po dlouhých 33 letech, když vše s naší republikou a se slovenskou republikou bylo dokonáno. V neprospěch našich národů a ve prospěch cizích mocností a cizích zájmových kartelů. Tím vším se sametový převrat zásadně odlišuje od odkazu Pražského jara, které bylo ve většině (zdůrazňuji toto slovo) plodem spontánního vývoje, i když iniciovaného určitým předvojem v komunistické straně, nejen tedy akcemi chartistů – což je dnešní takzvaný oficiální narativ, jak se to politicko korektně označuje.
V Evropě si Pražské jaro zapamatovali stejně jako jaro francouzské a další opoziční vystoupení, byť tato měla jiné kořeny a jiný charakter. Lidé Pražského jara – nikoli vesměs disidenti (byly tam též výjimky) – si přáli „socialismus s lidskou tváří“, zjednodušeně řečeno, obdobný například jugoslávskému modelu socialismu. Tehdy se vytvářely různé modely vývoje socialistické společnosti, vzpomeňme jen na práce kolektivu Radovana Richty, na Otu Šika, a bylo jich více. Toto vše pak bylo označeno paušálně za „kontrarevoluci“ a rozprášeno.
Dalším zásadním rozdílem roku 68 proti roku 89 byla spontánní účast nestraníků – tehdy řečených bezpartijních – na praktických krocích akčního programu reformních komunistů, kdy se lidé, kteří se do té doby veřejně neangažovali, zapojovali do nejrůznějších kulturních, společenských i politických akcí (vznik KAN, sociálních demokratů, národních socialistů). Toto vše, pokud je mi známo, nebylo součástí sametového převratu s výjimkou tvoření tzv. Občanského fóra, kde vše ovládli přívrženci havlismu a ostatní byli víceméně odstavováni od aktivit. I s tímto procesem mám osobní zkušenosti… To také vedlo nakonec k destrukci OF a k rozdělení na Občanské hnutí a Občanskou demokratickou stranu, se všemi důsledky z toho plynoucími.
Dnešní vývoj v naší zemi připomíná spíše závěrečné akty Gorbačovovy a Jelcinovy „katastrojky“, tj úplnou porobu Západu, nežli cokoli z Pražského jara. V poměrech druhé, nyní celosvětové „30tileté války“, jako to velmi přesně zobrazil pan doktor Zbořil, opět na Prvních zprávách. Tak to vidím – a možná nejsem sám…