Exprezidenti Václav Klaus a Miloš Zeman vzpomínali na 17. listopad 1989

Václav Klaus a Miloš Zeman si prošli ve své politické kariéře vrcholy i pády. Byli předsedy vlády, nejvýznamnějšími opozičníky, dosáhli na nejvyšší prezidentskou metu.

Klasici naší domácí politiky trefili do černého v řadě oblastí, které přesahují 17. listopad. Kultivovaně dokázali, jak by měli všichni žít – politika se do osobních vztahů netahá. Byť byli ve vzájemném protivenství, a i tentokrát na CNN Prima NEWS se ne vždy shodli, dokázali se doplnit, slušně nesouhlasit, do řeči si skočit, udržet mírně zábavnou linku, která k politice coby řemeslu založenému především na emocích a intelektu obecenstva i hráčů v poli patří.

Popsali, že nahrazení jedné ideologie druhou či třetí, v tomto případě zelenou, na hranici víry škodí. Není snad pravda, že nejdříve potřebujeme technologie a ekonomickou sílu a pak můžeme využít nepopiratelnou šanci skýtanou novými technologiemi? Není snad stávající Green Deal podoben fungování minulého režimu, který nejdříve politicky zavelel a pak zkoumal, jestli je vytyčený směr proveditelný? Všichni chceme zdravou přírodu, ale nesmíme u toho ve prospěch konkurence zcela zchudnout.

Závažné je tvrzení o náběhu plíživé cenzury a pocitu nedostatečné svobody slova včetně nálepkování. Není alarmující, že podle aktuálních průzkumů čtvrtina lidí má pocit, že žije v nesvobodě, a dvě třetiny se obávají, že se do ní dostanou? Copak jsme chtěli dospět na hranici formální demokracie, v níž se místo argumentů do omrzení nálepkuje? Nesvědčí snad stabilitě společnosti nejvíce, když si lidé mohou říkat, co chtějí, aniž by vláda v čele s ministerstvem vnitra vydávala seznamy vhodných a nevhodných názorů a postojů? Vždyť ze zdravé debaty plyne zdravá a odolná společnost. S tím souvisí ohrožení demokracie.

Prezidenti mluvili o amatérismu, rozplizlosti a také ekonomické nekompetentnosti stávající vlády. Není snad pravda, že bychom byli rádi, kdyby se dařilo komukoliv, kdo je u vesla, protože tady žijeme? Není také pravda, že všechno klape jen v neustálých ideových cvičeních představitelů pětikoalice, kteří jednou nakupují v Německu, podruhé nás krmí triumfalismem, aby je (a nás s nimi) ponížili Afričané i Arabové? A není též pravda, že o neschopnosti argumentovat svědčí všechny ty nálepky typu „chcimír“, „dezolát“ atd?

Příspěvek byl publikován v rubrice Analytika, Dějiny a současnost, Rozhovory se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *