Střelba na Filozofické fakultě 21. prosince si vyžádala 14 lidských životů a 25 zraněných. Veřejnost se dodnes nemůže z tohoto ničím nevyprovokovaného masakru vzpamatovat. O několik dní později, 30. prosince ukrajinská armáda ostřelovala ruské pohraniční město Bělgorod.
Střely mířily do obytné čtvrti v centru města. Počet obětí útoku: 25 mrtvých (z toho 3 děti), 131 zraněných (14 těžce). Nebyla to běžná operace na frontě, nýbrž teroristický útok, jehož cílem bylo zabít co nejvíc obyvatel města. Přitom byl použit raketometný systém Vampire české výroby a zakázané kazetové bomby, ruské úřady podají žalobu na pachatele.
Co mají tyto nečekané události, vymykající se z normálního životního chodu, společného? Na jedné straně je osamocený vrah, jehož totální psychický rozpad nikdo z okolí nerozpoznal, na druhé straně velitel ukrajinské raketové základny, který v intencích armádního velení a jeho nejvyššího představitele, odpálí střely s cílem zabít co nejvíc občanů ruského města na druhé straně hranic. Je to čítankový případ válečného zločinu provedený podle všech pravidel terorismu.
Střelec na Filozofické fakultě je anonymním teroristou, mstícím se společnosti s úmyslem vzít s sebou na onen svět co nejvíc lidí. Za jiných okolností to mohli být lidé jiné skupiny a jiného prostředí. Pachatel musel vynaložit velké úsilí, značné peníze i dost času, aby se na útok připravil. Ukrajinský důstojník provádějící teroristickou operaci nemusel dát do hry svůj život, příprava útoku byla zajištěna normálním postupem, tedy rozkazem vojákům ovládajícím střelecké zařízení. Může také očekávat odměnu, vyznamenání.
► Co se skrývá za fasádou masového vraždění?
Česká veřejnost oplakává oběti a hledá způsob, jak dát najevo svůj žal a zděšení. Lidé v Bělgorodu, jejichž blízcí a známí i neznámí přišli o život nebo jsou zraněni, neprožívají menší bolest a hrůzu, než rodinní příslušníci a známí obětí pražské tragédie. Zatímco událost v Praze tak či onak schválilo na síti několik anonymních individuí postižených stejnou společenskou nemocí, ukrajinská média zaznamenala radost mnoha „vlastenců“ nadšených smrtí ruských občanů i lstivou technikou útoku. V ruských novinách se objevil názor, že Ukrajinci by si přáli, aby Rusové postupovali stejně, tím by získali důkazy, že oni záměrně masakrují civilní obyvatelstvo. Dosavadní mohutné ruské nálety jsou přesně zaměřeny na infrastrukturu, proto způsobují jen relativně malý počet obětí.
Prezident Pavel v prvních dnech války na Ukrajině mluvil o tom, že Rusové uplatňují taktiku spálené země. Zahraniční vojenští odborníci se však shodují v tom, že Rusové někdy „bojují s jednou rukou za zády“, protože záměrně nevyužívají všechny své zbraně a možnosti.
Konkrétní teroristické akce, které jim ukrajinská vláda připisuje (Buča, Kachovka a další), nestaly se však předmětem nestranného mezinárodního šetření, jak to Rusové žádali. Cui bono? Komu to prospívá?
Masakr v Bělgorodu má pro nás jeden velmi zlý důsledek – je to použití české střely. Protože tato zbraň nezabíjela v přímém střetu s protivníkem na frontě, nýbrž při teroristické akci mezi svátky na území Ruské federace, veškeré lidské oběti a škody padají na hlavy českých politiků a generálů, kteří poskytují ukrajinské vládě vojenskou pomoc „bez limitu“. Této odpovědnosti se nikdo nikdy nezbaví, zejména ne naše Valkýra-Černochová, která otevřeně schvaluje teror ukrajinských supervlastenců a svými posledními výroky, týkajícími se války v Izraeli, se opět ocitá mimo civilizovaný svět.
Ještě mě napadá jedna dílčí otázka. Proč pan Jiří Just, dopisovatel Lidových novin v Moskvě, který pečlivě vybírá blechy z ruského kožichu, nezajede do Bělgorodu a nenapíše reportáž o tom, jak lidé prožívají událost 30. prosince, a zejména, jak reagují na českou smrtící raketu? Tou reportáží, pokud by ji napsal a otiskli by mu ji, zapsal by se do dějin nezávislé žurnalistiky.
Český novinář a rusista Jiří Just je často zván ruskou TV do politických besed.
